Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudební workoholik Steve Wilson letos poctil hudební svět hned dvěma výtvory své hudební kreativity – sympaticky zádumčivý popový zákusek BLACKFIELD úřaduje podruhé a Stevova hlavní značka PORCUPINE TREE navazuje na předloňský „Deadwing“, který se pokusil podmanit posluchače variabilním rockovým písničkářstvím. Leč, nestalo se. Určitě ne do puntíku. Pro mnohé tak stále zůstává vrcholem tvorby rozevlátých Jehličnanů album „In Absentia“...
„Fear Of A Blank Planet“ se však nevrací do úspěšného roku 2002, kdy PORCUPINE TREE do jisté míry zasáhli i metalovou část populace, kráčí podél zurčící bystřiny času až někam do časů výtečné desky „Signify“, od ohraničených a vybroušených rockových skladeb k hypnotické rozvolněnosti, art rockové zasněnosti, širokým instrumentálním plochám, které se neohlížejí směrem k variabilitě a členitosti, ale spíše rozvíjejí několik klíčových motivů.
Ne nadarmo se v souvislosti s novinkou Britů může pohazovat se škatulkou post rock, skutečně v některých postupech a zvukových fíglech člověk vlivy aktuálně tolik populárního směru zaslechne. Po melodické a poetické stránce jsou to však stále staří dobří wilsonovci, plní naléhavé melancholie i citu pro opravdu pěkné harmonie... načichlý naftalínem 60. let, prodchnutí instrumentální dynamikou moderních směrů (nu-metalově výbušné výjezdy „Anesthetize“), pohroužení do kolébavých snových poloh a ozdobení citem pro jemnou melodii.
Potud vše v pořádku, vše očekávané. Bohužel narozdíl od podobně vystavěné „Signify“ mě Pustá planeta ne a ne chytnout, ačkoli dílčí motivy fungují, masiv desky mi přijde plochý, vylidněný, opuštěný... místy dokonce nudný. Na gradace se čeká příliš dlouho, melodie jsou hezké, ale už tolikrát slyšené a i ta charakteristická melancholie trochu zaskřípe, když si člověk vyslechne mnohem prostší bolestíny BLACKFIELD.
„Fear Of A Blank Planet“ pro mě je příjemný společníkem ve chvíli, kdy desku nechám plynout jako podklad, jakmile se pokusím do jejího vylidněného nitra ponořit, zažívám akutní pocit nezáživnosti, holosti... prostě hudební prázdnoty, kterou bych na téhle adrese nehledal. Je to subjektivní, ale nemohu jinak. V kontextu tvorby PORCUPINE TREE nelze dát vyšší známku.
Jak hodnotím předchozí desky:
The Sky Moves Sideways [8/10]
Signify [8.5/10]
In Absentia [8/10]
Deadwing [7/10]
Na první poslechy velmi osvěžující, ale jak jde čas, z desky se stává vylidněná a pustá planina s malým množstvím zajímavých a neoposlouchaných momentů. Odklon od písniček k rozvláčnějším kompozicím prostě wilsonovcům mnoho štěstí nepřinesl. V kontextu tvorby kapely nelze hodnotit jinak než jen lehce nadprůměrně.
6 / 10
Steve Wilson
- vokály, kytara, klavír
Richard Barbieri
- klávesy, syntetizéry
Colin Edwin
- basa
Gavin Harrison
- bicí a perkuse
Hosté:
Alex Lifeson
- kytara
Robert Fripp
- soundscapes
John Wesley
- sbory
1. Fear Of A Blank Planet
2. My Ashes
3. Anesthetize
4. Sentimental
5. Way Of Out Here
6. Sleep Together
Closure/Continuation (2022)
The Incident (2009)
Fear Of A Blank Planet (2007)
Arriving Somewhere... (DVD) (2006)
Deadwing (2005)
In Absentia (2002)
Stars Die : The Delerium Years 1991-1997 (2002)
Metanoia (2001)
Recordings (2001)
Lightbulb Sun (2000)
Stupid Dream (1999)
Coma Divine - Live In Rome (1997)
Signify (1996)
The Sky Moves Sideways (1995)
Up The Downstair (1993)
On The Sunday Of Life... (1991)
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
