První jarní sluníčko, první oteplení a další deska FREEDOM CALL (dále jen FC) je zde. Nevím jestli je to náhoda, nebo záměr, nicméně tuto věc jsem vypozoroval již u předcházejích dvou alb. Při poslechu Chrisova zpěvu a některých refrénu si říkám, že bylo pěkné teplo už ve studiu při nahrávání, ale to jsou jen mé osobní dojmy, které si už nadále odpustím.

Třebaže je FC poměrně mladá kapela, album „Dimensions“ je již jejím pátým studiovým počinem během osmi let. Bohužel, i v tomto případě musíme konstatovat ono klišovité úsloví, že kvalita výrazně zaostává za kvantitou. Už předcházející „Circle Of Life“ nedosahovalo svých předchůdců a v tomto trendu pokračuje i letošní deska. Typické znaky pro tvorbu FC (chytlavé refrény, ultramelodické vyhrávky, kvapíkové tempo některých skladeb) zůstaly zachovány, ale dostavil se klasický neduh, a to nechvalně známé „cucání z prstu“. Z většiny skladeb mám dojem, že byly složeny účelně, tzn. jen proto aby se něco „vůbec nahrálo“. Například úvodní „Innocent World“ je toho zářným příkladem – úvod jakžtakž, sloka se taky povedla, ale refrén řadím mezi ty nejodpornější a „nejpřihřátější“ melodie, které kdy tito Němci vymysleli. Korunu tomu nasazuje pasáž, kdy onu hrůzu zpívá jakýsi dětský sbor – zatímco v „The Wall“ od PINK FLOYD působí dětské hlasy hodně temně, až děsivě, zde máte pocit, jako kdyby jste poslouchali nahrávku pořízenou při karaokeparty ve školce. Následující „United Alliance“ dojem moc nevylepšuje – ruská hymna v refrénu a sdělení, že kapela se skutečně jmenuje FREEDOM CALL, to za moc podnětné nepokládám. „Mr.Evil“ je další z nekonečných variací na profláklou „I Want Out“, nicméně se docela povedla. Když už nic jiného, aspoň se trošku ubralo z tempa a Chris už tak otravně neječí. Rychlost se opět zvýší v „Queen Of My World“ a neubere se ani v „Light Up The Sky“. Obě tyto věci disponují poměrně solidními nápady (v rámci stylu) a člověku se rychle dostanou pod kůži. Nezbytný „doják“ „Words Of Endeavour“ je ovšem jednoduše a stručně příšerný. Brnkání a fňukání roztahané na plochu čtyř minut nezachrání ani smyčce ukradené z „November Rain“. Dojem vylepšuje netradiční „Blackened Sun“. Možná kvůli použitým zvukovým efektům, nebo pro název podobný „Black Sunrise“ mi navozuje příjemnou „kreatorskooutcastovskou“ atmosféru. Titulní věc je STRATOVARIUS se vším všudy, ale také se nedá označit za nepodařenou. „My Dying Paradise“ je jedna velká nuda, „Magic Moments“ je poměrně zdařilý popový výlet a vše uzavírá celkem originální „pochoďák“ „Far Away“.

FREEDOM CALL jsou kapela, která nezklame žádná očekávání. Přiznejme si, kdo nečekal, že opět nabídne několikrát provařené postupy? Kdo nečekal, že tato deska bude horší, než ty předchozí? Nikdo se nehlásí, já se ani nedivím…

Teď trošku více seriózně – až donedávna jsem byl jeden z mála v redakci, který nad FREEDOM CALL „držel ochrannou ruku“ a i nyní jejich ostatní desky průběžně stále poslouchám. Novinku už ovšem „nezkousnu“ ani já a to je pro čtenáře, který se tak nějak orientuje ve vkusu jednotlivých redaktorů, jasné znamení, že je zde něco špatně.