Novinka těchhle chlápků z Walesu je přesně taková, jakou jsem ji čekal. MANIC STREET PREACHERS jsou totiž skupinou, která veškerá svá zásadní alba vydala ještě v minulém století a dnes si jen tak zlehka užívá svého výsostného postavení nekomplikovaným kytarovým popem. Ve své domovině totiž kazatelé za ta léta získali snad všechna možná ocenění a tak se není čemu divit, že tito miláčci ostrovního mainstreamu dnes točí alba jen tak pro pobavení široké veřejnosti, která má opravdu hodně daleko k původním politicky angažovaným fans, jenž na ně před patnácti lety chodili křepčit do klubů.

Minulý rok byl u dvou hlavních členů MANIC STREET PREACHERS ve znamení sólových projektů. Zatímco James Dean Bradfield přišel s popovou sbírkou nekomplikovaných kytarových písniček (přesně takovou, jaká jsou vlastně všechna poslední alba jeho domovské kapely), Nick Wire si zahrál na intelektuálního punkera, který ctí vlastní syrové kořeny a k tomu přidá i něco ze svých protest básní. Novinka byla velmi očekávána, ale každému jen trochu zasvěcenému bylo jasné, že půjde prostě o jejich „klasiku“, která bude čerpat zejména z odkazu dodnes velmi ceněné desky „Everything Must Go“ (1996). Album nezklamalo, ale ani vyloženě nenadchlo. Zvuk oproti předchozímu „Lifeblood“ (2004) doznal malé změny v podobě většího zastoupení kytar na úkor umělých aranží a klavíru, ale provedení samotných skladeb zůstává neměnné. Tím větším počtem kytar však nemíním možnost, že se zde žádná orchestrace nekoná. Je zde, jen je s ní nakládáno poněkud opatrněji. Výborný je pilotní singl s hostující Ninou Persson ze švédských THE CARDIGANS – „Your Love Alone Is Not Enough“, který se vyjímá nad průměr kolekce. Ta samozřejmě nabízí i jiné povedené položky. Stačí zmínit rozmáchlé hymny „Indian Summer“ nebo „The Second Great Depression“, které mají ambice jejich komerčně nejúspěšnějšího období. Zbytek však i přesto, že jde o příjemné písničky, které si chtě nechtě ještě dlouho po jejich poslechu budete broukat, tak nějak splývá.

Co říct závěrem? MANIC STREET PREACHERS jsou dnes prostě kapelou, jejíž postavení ve Velké Británii bych přirovnal v tuzemsku k ostravským KRYŠTOF. Jednou za tři roky přijdou s kolekcí více či méně povedených poklidných skladeb, které nejsou prvoplánově podmanivé, natož blbé a které mají schopnost oslovit co nejširší možnou veřejnost. A když k tomu připočteme tak pěkný obal, jako má tato novinka, nelze než to shrnout tím, že jim vyšlo prostě další dobré album.