OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je zajímavé sledovat, jak se mají polští Metal Mind Productions čile k světu a jaké všemožné rybky mohou také uvíznout v jejich sítích. Švédské ekvilibristy ANDROMEDA bych tedy rozhodně nečekal, o to větší mám radost, že díky obrazové prvotině „Playing Off The Board“ lze konečně pěkně zblízka nahlédnout pánům umělcům přímo pod prsty. A že se tam budou dít věci krkolomné, jistě netřeba nikomu sáhodlouze vysvětlovat.
Jestli si ještě vzpomínáte, 31. října 2006 slavili ve Wyspianského divadle v Katovicích výročí uplynutí 21 let od vydání prvotiny „The Jewel“ PENDRAGON. U takto speciálního koncertu byl samozřejmostí dohled kamer i další techniky potřebné k zaznamenání té slávy dalším generacím, a když už bylo všechno takhle hezky připraveno, řekl si někdo prozíravý, proč neušetřit náklady a nenatočit koncertní nahrávku rovnou i předkapele? Máte-li teď trochu obavy, zda předmětné DVD nebude tradiční chudý příbuzný, jak už to tak často bývá, mohu vás uklidnit. Ač pro tento večer pouze předskokanem, dostalo se švédským progressorům naprosto plnohodnotného servisu.
Pokud bych měl pocity z celého představení zhodnotit jen jedním, nejvýstižnějším výrazem, bude to „komorní“. Skutečně. A to nejen vzhledem k úctu budícím divadelním prostorám, nejen z důvodu absence fanouškovského „kotle“, když všichni posluchači sedí klasicky na sedačkách. Celý záznam se prostě soustředí hlavně na hudbu, vzájemné dialogy mezi nástroji, na skvělé kompozice. Publikum spíš jen tiše dýchá, pochopitelně se na příslušných místech ozve potleskem, ale rozhodně to nijak nepřehání. Příznivci rozječených stotisícových davů odněkud z latinské Ameriky by určitě zaplakali (ono je také těžké smířit se s jednou jedinou slečnou s vypláznutým piercingem), osobně ale nemám pocit, že by tahle poklidná atmosféra byla nahrávce na škodu. Spíš ji dělá zvláštní.
Obraz je čistý, scénu dokresluje funkční, byť jednoduchá, světelná show, která občas dovede zajímavě pokřivit divadelní ornamenty na stěnách. Varování osobám, pro něž je nejpodstatnější záležitostí skupinová image - tahle kapela by vás mohla i zabít! Považte, kde jinde potkáte pohromadě bubeníka, zarostlého baviče, zpěváka se značným úbytkem vlasů, v nátělníku zdůrazněném síťovaným tričkem nebo kytaristu, který hraje do půl těla nahý, jakoby právě z manowaří motorky vypadl? Pozor na to! My ostatní se jen pousmějeme a vrátíme se zase k hudbě.
O výkonech jednotlivých hudebníků jsem již něco naznačil a pochopitelně jsou téměř bezchybné, což v dnešní době dotáček není až zas takovým překvapením ani problémem. U ANDROMEDY určitě nikdo nepochybuje o hráčském umění zúčastněných, ale i když jsem při sledování střihů a srovnávání aktuálního dění s hudebním podkladem nezaregistroval snad žádných rozdílů, nepochybuji, že se přece jen upravovalo. Minimálně ve zpěvech a sólových nástrojích (pokud ne, hluboce se omlouvám, ale takovouhle suverenitu prostě nevěřím...). Nejsilnější zbraní skupiny jsou bezesporu silné refrény (sborové hradby používají předtočené) a vzájemná konverzace bravurní kytary hlavního tahouna Johana Reinholdze s černobílou klaviaturou Martina Hedina. Ten druhý jmenovaný, ač některé prstoklady hraje skutečně zvláštně, nešetří klavírní rejstřík ani nabroušené leady, přidává navíc i hodně kvalitní druhý hlas k suverénnímu Davidu Frembergovi, a tak vlastně ve spojitosti s přesnou, dostatečně vynalézavou rytmikou bicích Thomase Lejona a baskytary Fabiana Gustavssona je těch soubojových duelů hned několik. A rozhodně všechny stojí za to.
Kapela pochopitelně vsadila na průřez celou dosavadní tvorbou, bere naprosto spravedlivě a rovnoměrně po čtyřech kouscích z každé řadovky, to nejpovedenější, dá se říct. V souvislosti se zvukovou stopou však musí na mysl opět vytanout ono nešťastné nazvučení stále aktuálního kotoučku „Chimera“. Tady, paradoxně v živém provedení, se totiž jasně ukazuje, jak to mohlo vypadat s odpovídajícím zvukem. Škoda, přeškoda. Alespoň tedy, že si prostřednictvím „Playing Off The Board“ můžeme vychutnat ty čtyři vyvolené kousky, i když mě osobně velmi mrzí nepřítomnost „Going Under“. Inu, přání jsou od toho, aby se přála.
A jen telegraficky na závěr, DVD samozřejmě obsahuje i něco rozhovorů, archivních materiálů a podobných serepetiček, které většinou stačí vidět pouze jednou, ale jinak určitě potěší. Pokud se budete pídit po limitované edici s přiloženým CD, pak vězte, že by podle všeho mělo jít jen o vyexportovanou audio stopu, bez instrumentálky „Chameleon Carnival“.
Tak trochu zvláštní DVD. Zvláštní atmosférou, nikoliv hudební náplní, ta je od takových střelců očekávaná. Pokud však nutně potřebujete ke spokojenosti běsnící dav pod pódiem, uberte si z hodnocení libovolný, tomu odpovídající, počet bodů.
9 / 10
David Fremberg
- zpěv
Johan Reinholdz
- kytara
Fabian Gustavsson
- basa
Martin Hedin
- klávesy
Thomas Lejon
- bicí
1. Periscope
2. Mirages
3. In The Deepest Of Waters
4. Two is One
5. The Hidden Riddle
6. Chameleon Carneval
7. Inner Circle
8. Eclipse
9. In The End
10. Encyclopedia
11. Reaching Deep Within
12. The Words Unspoken
The Immunity Zone (2009)
Playing Off The Board (DVD) (2007)
Chimera (2006)
II = I (2003)
Extension Of The Wish (2001)
Hodnotim jen audio stopu. Poněkud zbytečný živák. Je to v zásadě jen přehrávka písní přesně v té podobě, v jaké jsou na albu a to eště bez jakékoliv živé atmosféry. S obrazem to je dobrý leda tak k tomu, aby se fanda pokochal, jak jsou to děsně nabušený virtuózové. Bez obrazu je to v zásadě k ničemu, protože to vyjde uplně nastejno, jako dát do playlistu všechny tři alba, zapnout funkci shuffle a nechat hrát hodinu a půl. Těch 5 bodů je jen za to, že je to přece jen Andromeda a tudíž super muzika. :)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.