Je dobře, že si k nám začínají nacházet cestu i kapely jako PELICAN, či RED SPAROWES. Prvně jmenovaní zaplnili pražský Akropolis před měsícem a těm druhým se to samé povedlo v druhý květnový pátek. Roli předskokana tentokráte připadla královéhradeckým THEMA ELEVEN, kteří se přišli předvést s jejich aktuálním albem.

A nebylo k tomu lepší příležitosti, než před plným hledištěm stálých a hlavně případných nových fanoušků. Navzdory častému přirovnávání tvorby kapely ke krajanům LVMEN si myslím, že i přes určitá ovlivnění si tato pětice jde svou vlastní hudební cestičkou. Na podobné úvahy však bude dost prostoru v recenzi „The Great Misanthrope“, kterou rovněž připravujeme. Protentokrát se spokojme s konstatováním, že živě to THEMA ELEVEN fungovalo poměrně dobře. Na hardcoreovém základě vystavěným skladbám, kterým vévodí hlavně všudypřítomné hřmící kytary, z jejichž monolitického zvuku se postupně odpojují meteority tvořené zajímavými a chytlavými melodickými linkami, živé provedení slušelo a bylo jasně vidět, že tato kapela postupně ale jistě zraje. Ač směrem k publiku nepříliš komunikativní, v pódiovém projevu velmi energická, což dokazovala hlavně dvojice střídajících se vokalistů Davida a ht. Svůj přidělený čas tak THEMA ELEVEN využili velmi dobře.

RED SPAROWES jsou prostě profesoři. Přišli, odehráli koncert a odešli. Bez zbytečných dialogů s publikem (výjimkou budiž závěrečné skromné poděkování), bez zbytečných gest a grimas, snad dalo by se říci až téměř chladně a bez emocí. Ovšem to by byl soud nanejvýš neuvážený a unáhlený. Jejich představení totiž plně vystihuje přívlastek zavánějící klišé – jeden z koncertních zážitků roku! A nutno ještě podotknout, že alespoň pro mě se tak stalo poměrně nečekaně. Na první poslech nevýrazným dojmem působící aktuální album s dlouhým názvem „Every Red Heart Shines Toward The Red Sun“ překvapilo svým pestrobarevným živým provedením. Můžeme se přít o tom, zda-li tomu napomohla i znamenitá videoprojekce obsahující mimo jiné obrazy z Maovy komunistické Číny (s níž tematicky poslední album i souvisí), či úchvatné záběry z demolicí starých činžovních domů a železničních mostů. Faktem však je, že to s hudbou RED SPAROWES fungovalo naprosto dokonale a i přes rozvláčnost a občasnou repetitivnost jejich tvorby nebyl důvod k brblání nad zdlouhavou stopáží jednotlivých skladeb. Svojí pódiovou stylizací skupina podřídila vše celku, kterým byla hlavně snaha pohltit posluchače do svého hudebního světa a ponechat mu tak dostatek prostoru na vlastní interpretaci svého hudebního i obrazového sdělení tak, aniž by ho rušila svými extrovertními projevy. O tom, že tohle sdělení má určitou hloubku a není jen prázdnou žánrovou (a je jedno, jestli tomu říkáme postrock, postmetal anebo jakkoli jinak) exhibicí několika hudebníků, kteří „už toho mají dost za sebou“ není nejmenších pochyb.

Mám rád nečekaně příjemné koncertní zážitky. Ne, že bych od RED SPAROWES nečekal kvalitní hudební nadílku, ale když skutečnost předčí veškerá očekávání, je důvodů ke spokojenosti mnohem více. Zároveň je příjemné vidět, že tato scéna u nás začíná čím dál více žit a že koncerty kapel, které by ještě před dvěma lety zaplnili možná tak maličké prostory strahovské Sedmičky (vím, že už jsem to říkal minule, ale nemůžu si pomoci), se nyní těší takovéto přízni publika. RED SPAROWES museli zklamat jen málokoho z přítomných.