OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Posíleni nečekaným úspěchem prvního alba „Blizzard Of Ozz“ (1980) a následnými koncerty se celá kapela vrhá do další tvůrčí práce. Materiál vzniká velmi rychle, protože Ozzy cítí, že právě teď, po boku talentovaného Randy Rhoadse, ve kterém časem nalézá i blízkého přítele, nadchází jeho chvíle. Kapela se tedy uzavírá na počátku roku 1981 do studia v Los Angeles s ostříleným producentem Maxem Normanem, aby zde v bleskovém čase vytvořila důstojné heavymetalové album, jemuž se dostalo do vínku velmi výstižného názvu – „Diary Of A Madman“, tedy bláznovy zápisky.
I přesto, že jsou zápisky šílence kvalitativně přibližně shodné s prvotinou, mírně trpí „syndromem dvojky“, která přichází s totožnou hudební formulí co revoluční debut. Deska působí silně jako celek, co se týče hymen, které překonají věky, však není až tak nápadná. Vše tak zachraňuje úvodní „Over The Mountain“, koncertní tutovka „Flying High Again“ a samozřejmě dvě prvotřídní balady „You Can´t Kill Rock N Roll“ a „Tonight“, u kterých budoucnost ukázala, že právě na takovýto typ písní má pan Osbourne patent. Celek uzavírá výpravná titulní suita navozující díky Ozzyho sugestivnímu projevu, pomalému tempu a gradujícímu klávesovému chóru záhrobní atmosféru BLACK SABBATH. Do dnešních dnů je album považováno za jedno z těch tvrdších, metalovějších a komerčně zhruba průměrně úspěšných z celé Osbourneovi diskografie. I když, dají se vůbec třímilionové prodeje ve Spojených státech považovat za neúspěch? Samozřejmě, že ne. O nějakém neúspěchu nemůže být v souvislosti s kterýmkoliv sólovým Ozzyho dílem ani řeči. Co říct ke spoluhráčům? Znovu skvělý Randy Rhoads, jehož nástroj hoří i teskní (doslova učebnice metalové hry 80. let) a samozřejmě rytmická sekce Boba Daisleyho a Leeho Kerslakea, která je zakrátko v průběhu rozjíždějícího se turné nahrazena stejně znamenitou dvojicí Rudy Sarzo / Tommy Aldridge (oba později WHITESNAKE).
V březnu roku 1982, právě v průběhu druhého amerického turné, však přichází veliká tragédie v podobě zbytečné Rhoadsovy smrti. Ten se totiž během jednoho odpočinkového dne na Floridě nechal zlákat řidičem Ozzyho tourbusu, chlubícím se leteckými doklady, k vyhlídkovému letu z nedalekého aeroklubu. V troskách lehkého letounu umírají všichni zúčastnění, kromě Randyho a řidiče Andrea Aycocka ještě maskérka kapely. Ozzy je tragickou událostí naprosto zdrcen, protože jak sám tvrdí, přišel o jednoho ze svých největších přátel a metalový svět o nejlepšího kytaristu. Začíná období, které se ze zpětného pohledu na Ozzyho život nedá nazvat jinak než černé. Na rok upadá do hlubokých depresí, které na radu manažerky Sharon Arden rozhání narychlo sjednanými show (kytaru na chvíli přebírá Bernie Tormé, později na rok a půl Brad Gillis), ale také drogami, alkoholem a mnohdy zinscenovanými „skandálními(?)“ excesy – tu odseknutá hlava holoubka před cvakajícími fotoaparáty novinářů, jinde ukousnutá hlava netopýra, kterého Ozzy považoval za gumovou atrapu. Veřejně pochcaný památník Alamo, který je pro americké konzervativce posvátným místem a mnohá prohlášení na adresu církve, která již dávno „Madmana“ nepovažuje za pomateného třicátníka s existenčními problémy, ale rovnou za satanova velvyslance, jsou už jen zakázanou třešničkou na dortu tolik potřebné publicity. A aby toho ještě nebylo málo, Ozzy se koncem roku 1982 žení se svou manažerkou Sharon a to i přes marné protesty a odpor jejího otce Dona Ardena – majitele vydavatelské stáje Jet Records.
Zajímalo by mne, jak by zněl a co by hrál dnes Randy Rhoads, kdyby žil. Tohle album je důkazem, že jsme přišli o velké věci. Další výborná deska pod Ozzyho skvostným logem.
Ozzy Osbourne
- zpěv
Randy Rhoads
- kytara
Bob Daisley
- baskytara
Lee Kerslake
- bicí
Don Airey
- klávesy
1. Over The Mountain
2. Flying High Again
3. You Can´t Kill Rock N Roll
4. Believer
5. Little Dolls
6. Tonight
7. S.A.T.O.
8. Diary Of A Madman
Patient Number 9 (2022)
Ordinary Man (2020)
Scream (2010)
Black Rain (2007)
Under Cover (2005)
Prince of Darkness (2005)
The Essential Ozzy Osbourne (2003)
Live At Budokan (2002)
Down To Earth (2001)
Ozzman´s Commeth (kompilace) (1997)
Ozzmosis (1995)
Live And Loud (live) (1993)
No More Tears (1991)
Just Say Ozzy (live) (1990)
No Rest For The Wicked (1988)
Tribute To Randy Rhodes (compilation) (1987)
The Ultimate Sin (1986)
Bark At The Moon (1983)
Speak of The Devil (1982)
Live E.P. (1982)
Diary of A Madman (1981)
Blizzard Of Ozz (1979)
Vydáno: 1981
Vydavatel: Jet / Epic Records
Stopáž: 43:22
Produkce: Max Norman
Slabšia ako debut ale pár vecí je v pohode.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.