OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle nahrávka je opravdovým skvostem v Ozzmanově bohaté diskografii, protože v sobě nese nejlepší atributy jeho sólové kariéry prezentované v osmdesátých letech. Může se pochlubit jak skvělou produkcí Rona Nevisona – specialisty na pompézní zaoceánský metal, tak špičkovým dobovým zvukem a několika písněmi, které přestože nikterak nevybočují z celkového konceptu nahrávky, patří k tomu nejlepšímu, co kdy Ozzy vyprodukoval. V Americe se jednalo o do té doby bezkonkurenčně nejúspěšnější Ozzyho album, ale ani soudobá kritika vždy připravená rozcupovat každého starého „džiskaře“, přecházejícího od ostrých riffů (vzpomeňte na JUDAS PRIEST a jejich album „Turbo“) k syntetickému bombastu, v tuto chvíli nešetřila chválou.
V letech 1984-1985 měl Ozzy Osbourne za sebou další z neúspěšných pobytů v léčebně, kterému předcházela mnohá alkoholová extempore, včetně mediálně vyzdvihovaného aktu, kdy se prý snažil pod vlivem drog zabít manželku Sharon. Vůbec celé dva roky byly velmi hektické – Ozzy se poněkolikáté stal otcem, dále čelil obvinění, že nepřímo zavinil smrt fanouška, který spáchal sebevraždu ve chvíli kdy poslouchal Ozzyho první album „Blizzard Of Ozz“ (1980). Vleklé soudní tahanice s americkými mravokárci mu rozhodně na optimismu nepřidaly. Překvapil účastí na koncertech „Live Aid“ na podporu hladovějící Etiopii, coby součást jednorázového reunionu původních BLACK SABATH, a samozřejmě dal dohromady novou sestavu, se kterou připravoval další album. U kytary stanul znovu Jake E. Lee, který se skvěle osvědčil už na předchozí desce a následném turné. Fanoušci si tohoto výrazného kudrnáče oblíbili a tak Ozzy neviděl důvod, proč ve spolupráci nepokračovat. Za bicí soupravou stanul na dlouhých deset let Randy Castillo a baskytaru obsluhoval Phil Soussan, který se hned v úvodu vytáhl spoluprací na pilotním singlu „Shot In The Dark“.
Zatímco předchozí „Bark At The Moon“ (1983) jen naznačilo měnící se vyjadřovací formu Ozzyho tvorby, bylo „The Ultimate Sin“ definitivním přechodem od pravověrného heavy metalu k načechraným produkcím, jaké byly v té době u vůdčích představitelů zaoceánské metalové scény v oblibě. Bombastický stadiónový zvuk, jasně a přehledně strukturované skladby z vygradovanými refrény a akademicky čistá kytara, kterou občasně podpořil v té době velmi módní syntezátor. Z této křišťálové desky vzešlo několik singlů. Kromě již zmíněné písně „Shot In The Dark“, ve které se „Madman“ vyznává z vlastních fóbií, marně zažehnávaných omamnými látkami, to byly glammetalové hymny „Lightning Strikes“ a titulní „The Ultimate Sin“. Album však působí naprosto vyrovnaně a i po více než dvaceti letech na něm nalezneme mnoho skvělých písní, ať už se jedná o monumentální „Killer Of Giants“, která se od předešlých balad lišila členitější strukturou a závěrečnou gradací nebo Ozzyho sebereflexi „Secret Loser“. Kapitolou samou pro sebe je pak ironická „Thank God For The Bomb“, ve které Ozzy promlouvá: „Jestli může být atomová bomba garantem světového míru, pak díky bohu za ni“.
Turné s předskakující METALLICOU slaví obrovský úspěch obou souborů. O rok později však odchází jak baskytarista Phil Soussan, který se chce nadále věnovat výhradně studiové práci, tak fantastický Jake E. Lee, který spolu s Rayem Gillenem zakládá výbornou partičku BADLANDS, jež se snažila do okázalých osmdesátých let přenést původního ducha rockového blues a LED ZEPPELIN. Ozzy tedy oslovuje starého kámoše z BLACK SABBATH Geezera Butlera, který však nejprve odmítá. Na dveře Ozzyho zkušebny zaklepe mladičký blonďák v zastaralých zvonáčích – Zakk Wylde…
Tohle album je zkrátka obr v Ozzyho diskografii. Bestseller pro osmdesátá léta.
Ozzy Osbourne
- zpěv
Jake E. Lee
- kytara
Phil Soussan
- baskytara
Randy Castillo
- bicí
1. The Ultimate Sin
2. Secret Loser
3. Never Knot Why
4. Thank God For The Bomb
5. Never
6. Lightning Strikes
7. Killer Of Giants
8. Fool Like You
9. Shot In The Dark
Patient Number 9 (2022)
Ordinary Man (2020)
Scream (2010)
Black Rain (2007)
Under Cover (2005)
Prince of Darkness (2005)
The Essential Ozzy Osbourne (2003)
Live At Budokan (2002)
Down To Earth (2001)
Ozzman´s Commeth (kompilace) (1997)
Ozzmosis (1995)
Live And Loud (live) (1993)
No More Tears (1991)
Just Say Ozzy (live) (1990)
No Rest For The Wicked (1988)
Tribute To Randy Rhodes (compilation) (1987)
The Ultimate Sin (1986)
Bark At The Moon (1983)
Speak of The Devil (1982)
Live E.P. (1982)
Diary of A Madman (1981)
Blizzard Of Ozz (1979)
Vydáno: 1986
Vydavatel: Epic Records
Stopáž: 40:00
Produkce: Ron Nevison
Ultimate Sin je jedno z těch lepších Ozzyho alb. Klenotem této desky je geniální Killer Of Giants.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.