Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Město bylo letní horkém napjaté jako pyj před souloží a do ulic se snášela tma černá jako vzrušený anál. Tak nějak by se slušelo začít report z bizarní akce, která se 12. června konala v příjemném vinohradském klubu Bordo. Realita byla ovšem zcela prozaická. Tatarák v noblesním podniku, který se ukázal být prvotřídním buzincem a následný příchod do sálu, kde se po sobě frontmani I LOVE 69 POPGEJŮ váleli a jeden druhému rval do análu mikrofon. Krásná nezáměrnost v umění.
Performance popgejů byla zábavná po všech stránkách, chatrné kostýmy, vystrčené prdele, ke konci bonusové obnažení ptáka a divoké poskakování, to vše do emulovaného kraválu kláves a Macintoshe na hranici špatných popových vtipů z 80. let a nezvladatelného elektro kraválu. Duo šoumenů v popředí se trumfovalo v nápaditých pohybových variacích, hysterickém řevu a hekání a já musím říct, že jsem se touhle pop-gay demencí bavil jako už dlouho ne.
Po krátké pauze se kvartet českých pošuků v přiléhavých trikotech a trenkách vyměnil za podobně oděnou čtveřici z polského Gdaňsku, která navíc přidává neumělé glamové malůvky po těle. Začala se ta správná dickózní show. DICK4DICK na pódiu produkují hodně zemitý a fousatý rock / punk líznutý agrárními odnožemi metalu a od hlavy až k patě pocákaný dvojsmysly, které jen dotvrzuje výtečná projekce. V real-timeu vytvářené koláže reklam, artificiální smyslnosti a podivných tvarů odráží obrovskou energii, která se rodí z tradiční rockové instrumentace. Je to pokleslé, je to živelné, je to rychlé, je to zábavné, je to sexy.
Paradoxně jsem s povděkem kvitoval občasný osvěžující odskok od kytar k čistému a velmi chytlavému elektro / pop / disku, ve kterém hraje prim neskutečný Dick Dexter v igelitových slipech. Původní profesí bubeník, před mikrofonem ovšem opravdový a unikátní magor, který má hlas jak android a stejně řízné pohyby. Z repráků se mimojiné hrne jakási techno příšernost v polštině v přechodech naředěná riffem „Master Of Puppets“. Přídavek se mění na elektro blázinec, Bobby Dick leze po odposleších, projekce pulzuje, energie bouří... Výborné.
DICK4DICK přivezli do Prahy zábavnou rockovou performance, která trochu smrdí historií žánru, pot jí páchne osmdesátkovým popem, fusekle jsou cítit pornem... ale hlavně zábavou a požitkem z toho, že se na pódiu může retardovat. Rock jako pornografický blázinec. Štve mě jenom to, že nedali Kefír.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.