Původně jsem měl ten dojem, že vlastně ani nemohu říct, že by mnou zpráva o dalším odchodu pěveckého samorosta Messiaha Marcoliniho z řad švédských doomařů CANDLEMASS (v rámci očekávání nové desky) nějak významněji zamávala. Pravda, „Mesiáš“ mohl být do jisté míry považován za těžko nahraditelného, ale i tahle míra měla a má své meze, za které se koneckonců kapela už dvakrát (a bez ztráty kytičky) v minulosti podívala. Navíc ve směru této úvahy nesmíme zapomenout ani na zdaleka nejdůležitější faktor pro celou novinku, totiž baskytaristu Leifa Edlinga. Ten jako správný metalový kapitán prostě nemohl než nezůstat na svém místě a jako již tradičně se rovnou podepsal pod všechno, co lze po stránce hudební a lyrické na „King Of The Grey Islands“ nalézt. Tím také zároveň položil ten nejzákladnější stavební kámen pro nejbližší budoucnost CANDLEMASS, v jehož světle se ovšem příchod amerického pěvce Roberta Loweho (jinak také SOLITUDE AETERNUS) stává poněkud závažnější záležitostí, než jakou se prve zdál být.

Protože zatímco Edling zcela jednoznačně přináší neotřesitelnou jistotu pravověrných CANDLEMASS, Lowe za ním v tomto směru poněkud zaostává. Dokonce mám ten dojem, že pokud bych měl sestavit žebříček zpěváků kapely od toho nejlepšího po „nejhoršího“, asi by mi nezbylo, než Loweho umístit až na úplně poslední místo. Robert samozřejmě není špatný zpěvák, naopak, jen výraz a barva jeho hlasu nejsou zkrátka ničím výjimečné a nestrhávají pozornost tak, jako výraz a barva hlasu všech ostatních zpěváků, kteří kdy řadami CANDLEMASS prošli (tj. krom Marcoliniho  ještě  Johan Langquist a  Thomas Wilkström). A to by podle všeho nakonec mohlo být pro kapelu docela citelným zásahem na momentálně nejzranitelnějším místě.

Jinak je totiž „King Of The Grey Islands“ skutečně pravověrným albem CANDLEMASS se vším všudy, co k tomu patří, s jedinou výtkou, směřující k přesvědčivosti celého čerstvého materiálu. Všech osm jeho skladeb (intra „Prologue“ a „The Opal City“ nepočítaje) se za vámi táhne jako med za lžičkou, houpavý rytmus protkávají riffy někdy až na samé hranici jednoduchosti („Devil Seed“ je v tomto směru opravdu učebnicová) a všemu tomu velí nasládlým pachem hniloby načichlé melodie, které říkají pane výhradně jen tomuhle králi. Tak jako jsou ovšem šedé ostrovy, jimž momentálně panuje (těžko říct, zda předlohou názvu alba byly opravdové Šedé ostrovy, ležící na východě Atlantického oceánu u kanadského ostrova Newfoundland), zdá se to všechno být také poněkud šedivějším, než by v porovnání se zlatými časy kapely a předloňským eponymním návratem bylo bývalo zdrávo. Skutečně a s oslovujícím efektem vás na duši pohladí jen úvodní „Emperor Of The Void“, již zmíněná „Devil Seed“ (v níž sice objevíte náznaky absolutního hitu kapely „Solitude“, nicméně definitivně zůstane jen u nich), celkově zřejmě nejsilnější věc alba „Of Stars And Smoke“ a střižná „Clearsight“, vybavená pro změnu zejména velice charismatickým riffem. Ve zbylých skladbách se už pak musíte smířit s rutinou alá CANDLEMASS, ze které sice občas něco zajímavějšího vyčouhne (zvučný refrén „Demonia 6“), ale většinou zůstane prostou rutinou, které navíc přitěžuje fakt, že je rutinou už poněkolikáté za sebou.

Únavový syndrom, který čas od času postihuje kapely zuby nehty se držící svého kopyta, je zkrátka věcí tak samozřejmou a přirozenou, že se mu nemůžou vyhnout ani CANDLEMASS. Přesně o tom je i „King Of The Grey Islands“, album, které mělo v co nejpříznivějším světle představit nového zpěváka a (snad i) potvrdit výsostné postavení CANDLEMASS na poli světového doomu. Nic z toho se ovšem bohužel nestalo a švédská pětice tak může být ráda, že když už nic jiného, pořád ještě z téhle „nehody“ vyvázla s jakous takous ctí a nadějí, že příště to může být znovu lepší.