Deštivý červnový pátek se nakonec ukázal jako ideální kulisa ke shlédnutí koncertu, který na nedočkavé a početné návštěvníky čekal v pražské Akropoli. Znovu natřískaný žižkovský koncertní sál se těšil především na v poslední době velice populární Američany ISIS, ovšem dvojice předskokanů slibovala neméně hodnotný zážitek.

Legendární OXBOW přijeli do Prahy, na rozdíl od své vídeňské štace, už toliko ve dvoučlenném složení. Doprovodná akustická kytara a nepřehlédnutelný Eugene Robinson s účesem alá James Brown. Potetovaný chlapík, jehož ramena zdobí dva vymazlené pentagramy nastoupil sice v košili a kalhotech, aby tyto však zanedlouho skončily na zemi a my tak byli obdařeni pohledem na jeho spodní prádlo. Náš názor na vzhled jeho slipů mu byl zjevně lhostejný a uzavřen do svého vlastního světa předváděl na pódiu různé pohybové variace korespondující s hudbou OXBOW. Jestliže kolega Thorn ve své reportáži z Vídně použil pojem „extrémní blues“, tak tentokráte pojem „extrémní“ dostal díky pouze jednomu hudebnímu nástroji poněkud jiný význam. OXBOW působili především jako účelný mix šansonu, blues a neurvalého písničkářství. Místy komorně intimní, jindy vztekle výbušná show nepochybně zaskočila mnohé přítomné, ti však ve většině případů hodnotili toto v kontextu večera netradiční vystoupení pozitivně. OXBOW jsou prostě zvláštní úkaz, což stoprocentně potvrdili.

Zatímco OXBOW byli o naslouchání a ochotě posluchače nahlédnout do jejich světa, BORIS na něj kladou úplně jiné nároky. Jejich hudba je v dobrém slova smyslu o výdrži a schopnosti snést nesnesitelné. Na maximální možnou míru vyhnaná hlasitost tohle jen potvrzovala. Na těchto Japoncích jsou sympatická především neočekávaná překvapení, která připravují s každou další nahrávkou. Stylově nevyhraněná trojice se bez ohledu na žánrová zaměření svých alb však pokaždé velice ráda vyžívá v hutných kytarových riffech, s pomocí kterých vhání do publika mohutné zvukové tsunami. Hrálo se především z poslední desky „Pink“ (2005), která hýří punkovými vypalovačkami s typickým BORIS rukopisem. Co na tom, že Takeshiho zpěv je místy falešný a v tom hlukovém teroru se doslova ztrácí. Co na tom, že díky přehulenému zvuku se produkce japonských stává místy nečitelná. Tohle všechno jsou jen maličkosti, když BORIS do svého projevu implantují ono nepopsatelné fluidum, kterým disponují kapely ze Země vycházejícího slunce. Zatímco dvojice Takeshi (basa, kytara, zpěv) a Atsuo (bicí) působí extrovertním dojmem a vřele komunikuje s publikem, důkazem čehož byl střemhlavý Atsuův skok do „kotle“, drobná kytaristka Wata absolvuje celý set téměř nehybně, s jedním výrazem ve tváři. V závěru se BORIS pouštějí do souboje s těmi nejotrlejšími. Několika minutové kytarové vazbení spolehlivě vyhnalo početný zástup lidí ven ze sálu a ti, co zůstali je pak po je zásluze odměnili vřelým potleskem.

ISIS po dvou letech v Praze. Toliko suché konstatování však nabývá na zajímavosti v momentě, když si uvědomíme, že zatímco v květnu 2005 jejich snažení přihlížel téměř poloprázdný Akropolis, letos se na tento set přišla podívat minimálně trojnásobná návštěva. Strmě stoupající křivka popularity skupiny není však jen ryze tuzemským specifikem, o čemž svědčí i účast ISIS na velkých rockových a metalových festivalech v Evropě. Tento fakt zcela nepochybně působí i na pódiový projev Aarona Turnera, který se postupně z chlapíka uzavřeného do své muziky pomalu ale jistě mění ve frontmana, který kromě obligátního „thank you“ utrousí i nějakou tu větu navíc. Vystoupení se pochopitelně opíralo o aktuální počin „In The Absence Of Truth“ (2006), z kterého zaznívají čtyři skladby. V tradičně našlapaném a co do nasazení účinkujících i velice energickém setu je místo i pro starší nahrávky. Škoda jen, že z výborného alba „Panopticon“ (2004) slyšíme pouze dvě skladby („Backlit“ a „Syndic Call“) a na takové kousky, jakými jsou „So Did We“ anebo „In Fiction“ se vůbec nedostává. Tradičně světelně skromná show měla menší kaňku v podobě místy slabě slyšitelného vokálu Aarona, který se ztrácel v mlýnici ostatních nástrojů. Hudba ISIS však spolehlivě funguje i bez nich a přiznám se, že mě živé provedení písní z posledního alba definitivně přesvědčilo o jejich kvalitě. Což o to, taková „Dulcinea“ už od prvního taktu vyvolávající nadšený potlesk je skvostem bez nutnosti jakéhokoliv dalšího zkoumání.

Američané pobyli na pódiu o něco déle než 60 minut. V přídavku pak nejprve překvapili (sehranou?) jam session, během které se na pódiu ocitnul svým typickým způsobem se potácející Eugene Robinson, jenž se zjevil jako náhodný kolemjdoucí, který tam vůbec neměl co dělat. Posléze zaznívá dnes už historický kousek, a to riffová smršť „Glisten“ z alba „Celestial“ (2001), který kromě jiného i názorně dokumentuje cestu, kterou při hledání svého výrazu ISIS urazili. Přejme jim současný úspěch, neboť, pateticky řečeno, tento nestojí na hliněných nohách nenadálé popularity, ale naopak je za ním dostatek práce a invence stačící na to, aby alba této kapely nezapadla ani poté, až odezní vlna její popularity.

Playlist (bez záruky): Wrists Of Kings; Not In Rivers, But In Drops, Backlit; Dulcinea; Syndic Calls; Holy Tears; In The Begining And The End + jam session with Eugene Robinson; Glisten

Foto: dreckus (OXBOW, BORIS) - www.letmo.net, Dalas (ISIS)