Je to již hezká řádka let, co byl německý štír naposledy na vrcholu popularity. V té době se nosily plísňáky, frčelo sbližování východu se západem a k nezbytné výbavě každé zábavové kapely, která chtěla být patřičně IN, patřil i naivní cajdáček s neuvěřitelně vtíravým pískáním, jinými slovy monstrhit „Wind Of Change“. SCORPIONS se pak na výsluní zkoušeli zuby nehty udržet, pranic však nepomohlo razantní otočení stylovým kormidlem na „Eye To Eye“, ani symfonické či akustické pokusy, a tak nám v roce 2004 „Škorpíci“ pokorně servírují sebe sama v té nejtradičnější hard rockové úpravě, jakou si jen lze představit. Inu, návraty ke kořenům jsou věčné a asi nikdy se neomrzí.

„Unbreakable“ ale nebylo špatné album, to rozhodně ne. Pokud člověk přistoupil na hru s návratem zpět, mohlo nabídnout překvapivě solidní rockové kousky typu „New Generation“ nebo „Through My Eyes“, razantní a s nabroušeným zvukem, či výtečnou, šansonovou baladu „Maybe I Maybe You“. Plus něco omáčky kolem, pochopitelně. Nebylo ale důvodu pohlížet na připravovanou novinku s nějakým despektem, navíc když byla už dopředu avizována autorská spoluúčast známého hitmakera Desmonda Childa, jemuž za mnohé vděčí nejen KISS, ALICE COOPER, BON JOVI a AEROSMITH (abych jmenoval jen ta nejznámější rocková jména), ale taktéž početné zástupy popových hvězd a hvězdiček.

A jaké tedy nakonec je koncepční album na motivy samotného pana Childa a futuristy Liama Carla o světě zmítaném válkou mezi lidmi a roboty? Pomineme-li už „originalitu“ samotného námětu, nepotěším vás asi ani sdělením, že i hudební složka s tímto „neslýchaným“ konceptem naprosto koresponduje. Jestli někdo čekal nahrávku protkanou intermezzy, jak  bývá v podobných případech zvykem, čekal zbytečně. „Humanity - Hour 1“ je totiž klasickou sbírkou dvanácti rockových písní (limitka má ještě navíc skladbu „Cold“ a radio edit „Humanity“) v tom nejčastěji nošeném kabátě ze škorpióní kůže. Ano, máme tu znovu pěkný zvuk, Klaus Maine pěje jako za mlada a najdou se i hitíky („You´re Lovin´ Me To Death“, „We Will Rise Again“, titulní „Humanity“, dejme tomu), ale nic ve stylu zabijáckých melodií typu „Poison“. Navíc na asi nejpovedenější skladbě „We Were Born To Fly“ se Desmond Child ani nepodílel, byť tedy nese výrazný cejch jiných dvou hitmakerů - Erica Baziliana a Martiho Frederiksena. Skupina se snaží znít současně, což podpírá i ten již zmiňovaný hutný studiový sound a občas se jí dokonce podaří zahnat ducha staroby definitivně nějakým tím pěkně zatěžkaných riffem, jako kupříkladu v úvodu a základním motivu „321“, ovšem hnedle refrén, už všechno to sympatické snažení zase zrazuje a vrací zpátky na začátek, tedy k tomu, co známe minimálně od dob „Love At First Sting“. A tak je to s „Humanity...“ pořád, lepší střídá průměrné a naopak, houpačka je chvíli nahoře a za chvíli už zase míří směrem k zemi. Skupina by se tuze ráda odlepila od černé hlíny, ale těžko se jí zvedá zadek.

Ještě pořád chcete slyšet sumarizaci nových SCORPIONS? Tak tedy - hard rock, moderní na pohled, ale s obsahem už dosti obtěžkaným věkem a vysokým počtem vydaných nahrávek. Při poslechu neurazí, jenže když ho neuslyšíte, taky se nic nestane.