Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnohaletá snaha Duncana Pattersona navázat na své ANATHEMOVSKÉ období pod hlavičkou ANTIMATTER se do značné míry minula účinkem. Po studené strojovosti (snad s výjimkou skladby „Psalms“) nudného debutu „Saviour“ se sice tento projekt vypjal ke slušnému výkonu na „Lights Out“, avšak třetí počin „Planetary Confinement“ jen potvrdil neschopnost překročit vlastní stín. A tak Duncan opustil Micka Mosse a soustředil se na projekt ÍON, kde se pod transparentem moderní world music potopil do minimalistických ploch, ve kterých promrhal umění spousty hostů z celého světa. A tak přes veškerá očekávání ze strany jeho fanoušků nevyvolala deska „Madre, Protegenos“, která vyšla ke konci roku 2006, přílišný rozruch. Osiřelý Mick Moss a ANTIMATTER jsou na tom v současné době podobně, prakticky nijaké promo aktivity doprovázely i vydání desky „Leaving Eden“. Přesto se Mickovi podařilo vytvořit dílko značně překračující stín předchozího „Planetary Confinement“. Paradoxem pak budiž fakt, že hudebně jako by se nový materiál více přikláněl k té straně mince, která byla v minulosti přisuzována právě Duncanovi, tedy k podobnosti s ANATHEMOU období alba „Eternity“. S tím může ale nemusí souviset podíl hostujícího Danny Cavanagha, který Mossovi vypomohl s elektrickou kytarou a trochu i s pianem.
Vezmeme-li hned úvodní skladby „Redemption“ a „Another Face In A Window“, je cítit hodně silná nostalgie po oněch časech, kdy ANATHEMA znamenala ukazatel cesty ven z metalu nejen pro vlastní hudebníky ale také pro mnoho metalových fanoušků. I proplétání jemné akustiky se silovějšími kytarovými plochami dovoluje vzpomenout na náladové hrátky alba „Eternity“. Přestože se nedá mluvit o lehkosti a nonšalanci, atmosféru skladby mají. A to i díky do značné míry civilnímu vokálu samotného Micka Mosse, který ukazuje, jak zbytečné byly předchozí snahy o angažování vokalistek často pochybné kvality. Bez zbytečného přehrávání se jeho hlas nese přirozenou avšak emotivní formou a hned v úvodní skladbě se na nás snášejí i ozvuky grunge přístupu, který jako by se Moss učil přímo od Eddieho Veddera z PEARL JAM. Hluboké tóny piána a tklivý zvuk violy jsou pak citlivým doplňkem.
Hlad po vyjádření emocí a křečovitá touha po působivosti však opět zavádí současné ANTIMATTER do studny, která již dávno vyschla. Výrazné úvodní skladby totiž záhy vystřídá stejná roztahaná ospalost, kterou bohužel moc dobře známe z minula. Absence silných melodických motivů odsuzuje druhou část alba k pouhému převalování tónů, jejichž malátnost rychle ztrácí kouzlo a dostavuje se ona monotónní plochost, kterou ANTIMATTER nevpustili snad jedině na album „Lights Out“. A nic na tom nezmění ani výborná zvuková stránka. Přesto si myslím, že se Moss nemusí za svoje dílo stydět, neboť se mu „sirotkovi“ podařilo překonat většinu toho, co vzešlo z jeho spolupráce s Pattersonem, a dokonce si troufnu tvrdit, že nezaostal ani za značně bezzubou tváří ÍON, kterou se Patterson zkoušel nabídnou fanouškům jako východisko z krize.
Jak hodnotím předchozí desky: Saviour (2001) [5/10] Lights Out (2003) [7.5/10] Planetary Confinement (2005) [4.5/10]
Osiřelý Mick Moss předvádí, že i bez Pattersona zůstává tvář ANTIMATTER prakticky stejná, snaha o vyjádření nálad opět naráží na bariéru nudné roztahanosti, přesto se Mossovi daří překonat většinu toho, co vzniklo z jeho spolupráce s Pattersonem, především pak hodně slaboučké minulé album „Planetary Confinement“.
1. Redemption
2. Another Face In A Window
3. Ghosts
4. The Freak Show
5. Landlocked
6. Conspire
7. Leaving Eden
8. The Immaculate Misconception
9. Fighting For A Lost Cause
Diskografie
Black Market Enlightenment (2018) Live Between The Earth & Clouds (2017) Welcome To The Machine (single) (2016) The Judas Table (2015) Too Late (single) (2014) Fear Of A Unique Identity (2012) Alternative Matter (2010) Live@an Club (2009) Leaving Eden (2007) Planetary Confinement (2005) Unreleased 1998 - 2003 (2004) Lights Out (2003) Live @ K13 (2003) Saviour (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2007 Vydavatel: Prophecy Records Stopáž: 47:33
Nahrávka hodně stojí na Mossově vokálu, který sice nemá kdovíjaký rozsah, ovšem nabízí působivost a charisma. Pravda, občas by to chtělo trošku přitlačit i instrumentálně, ale i tak se jedná o příjemně melancholickou desku.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.