Slovní hříčka v názvu nic konkrétního, leč směs rocku a doommetalu, kterému podle svých slov v infolistu hodlají do budoucna nadávat „sladký metal“. A ejhle – pánové a dáma mi to chtějí usnadnit, protože ačkoli se chlubí tím, že nejsou žádní nováčci a hráli prý v pražských skvadrách Worm a Dizorderz, nabízejí mi sami škatulku „sweet metal“, kterou se budu nadále chlubit jako vlastní inovací. Hip hip hurá! Aby ale aspoň napsali, kdo že to v kapele hraje, to se jim jaksi neuráčilo... nu což. Takže sweetmetal Sinnocence je vskutku hříčkou hříšné nevinnosti, což je taky fonetická a morfologická hříčka – jenže zase moje! Hip hip hurá! To aby se měli Sinnocence čím chlubit, až si tohle dají na svůj web. Takže ta „hříčka“ hraje trošku bigbítu s unylým ženským vokálem, sem tam nějakou tou tajemnou recitací a tak... ale tu holku už vyhodili, její pseudooperetní přednes se totiž přestal společně s ní dostavovat na zkoušky. Snad tím nic nepokazili. Své čtyři staré sladké a utahané songy zachytili v Megasoundu a tím vznikl hudební záznam, zvící ani ne čtvrt hoďky. Snaha o vyrovnanost jim nevyšla – prostě nějak neumějí dát dohromady snahu o rychlou kytaru a tajemnou náladu unylé zpěvačky. Pan Petr Vaněk sice tvrdí, že když už nic, tak aspoň neberou drogy, ale ta holka zpívá jak na sedativech. Eh – texty mi neposlali, názvy skladeb nejdou z kopie přečíst, tak co už? Ono to sice nezní jako parta středoškolských studentů poprvé ve zkušebně, ale originalitou ani nápady Sinnocence netrpí... A zralosti ani výkonům běžných doom/rockových formací z našich krajin se neblíží ani zdaleka... O špičkách nemluvě. Snad příště... a napište toho víc do bookletu, ať je z čeho čerpat moudra.