Co se týče počtu kapel, které svým věhlasem prorazily i do Evropy, se Kanada sotva může měřit se svým jižním sousedem, ale v případě této země platí, že malá kvantita bývá nahrazena dostatečnou kvalitou. Nejinak je tomu i v případě nekompromisní šestice DESPISED ICON, jejíž druhé album myslím dokáže splnit i ty vyšší nároky kladené na moderní a našlapanou metalovou nahrávku. Žánrově se DESPISED ICON usadili v současnosti v populární mixtuře několika metalových proudů. V jejich případě se dá hovořit o fůzi deathmetalové hutnosti a hardcoreové agrese.

Samotná přítomnost agrese je v jejich hudbě zcela dominantní a jasně určuje celou náladu desky. Ta je velice pochmurná až depresivní a bez známek o jakékoliv snahy o alespoň částečně optimistické vyznění. K tomuto výsledku si kapela dopomáhá velice těžkotonážními riffy a dvojicí vokalistů, jejichž rejstřík začíná někde na hranici typického hc vyřvávání a končí někde v deathmetalovém záhrobí za zvuků nelidských ryků. Vokální party jednotlivých skladeb jsou pochopitelně postaveny především na jejich vzájemném střídání, kdy díky změnám různých hlasových poloh dochází zároveň i ke gradaci jednotlivých motivů či změnám nálad. Najdou se však i momenty, kdy se do toho naše dvojice takříkajíc opře společně, díky čemuž dochází k ještě výraznějšímu zahuštění soundu kapely. Ten už je však sám o sobě dostatečně masivní. Kanadští se k němu dopracovávají především kvalitní kytarovou prací, což je dokumentováno všudypřítomnými průraznými riffy. Místy velice těžkými až deathmetalově chorobnými a jindy zase pro změnu hardcoreově neurotickými a zničujícími. Právě tyto jasně definují žánrové zařazení DESPISED ICON.

Velice časté jsou i různé rytmické změny. Bicmen Alex Pelettier prokazuje dostatek zručnosti na to, aby se v jednom momentě pustil do rychlé sypačky, která ihned vzápětí přechází ve střednětempou až pomalejší pasáž, kdy se otevírá prostor právě pro již uvedené těžké kytary. U podobně laděné muziky se člověk jen těžko vyhne porovnávání. Přestože DESPISED ICON s touto nahrávkou dokázali svoje kvality, je zbytečné popírat fakt, že se nechali velice ovlivnit jinými. Těch vlivů by se našlo hned několik a já by si dovolil zůstat v jejich domovině, protože svým přístupem a snahou o co největší rytmickou nevyzpytatelnost připomenou zde nedávno recenzované MARTYR, ovšem do jejich rafinovanosti jim přeci jen ještě nějaký ten kousek kreativity chybí. To však vzhledem ke kvalitám quebeckých techno deatherů není zas žádná ostuda, protože co není dnes, může být zítra. DESPISED ICON mají s „The Ills Of Modern Man“ nakročeno velice dobře.