OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kolik bohů na klenbě nebeské, tolik démonů hledejte v temnotách podsvětí... Věčný manichejský protiklad dobra a zla je přeneseně emblémem současných Sorath. Plzeňáci mně na své poslední desce dělají radost a myslím, že i každému, kdo má aspoň trochu rád poctivě a nikoli primitivně a hloupě zahraný blackmetal. Úvodní etudní náznak goticko-renesanční melodiky naznačuje, že posun zaznamenatelný na Gnosis Sorath rozvedli do dalších dimenzí. Chápete-li jejich posun k nosnějším a nikoli pouze zběsile kvílícím plošším riffům jako posun nehodný blackmetalu, je to vaše věc. Podle mne jsou Sorath u nás kromě Avenger (a snad posledních Ritual) jedinou kapelou, která nedělá klasickému blackmetalu ostudu. Máte-li pocit, že se Sorath zaprodali a přeběhli k „trendovému“ deathmetalu, nevíte, o čem mluvíte... Sorath se naučili líp hrát i skládat, více využít všechny nástroje, pohrát si s melodickou souhrou kytar, dát neobvykle velký prostor pěkně zvonivé base (supr!!!), vklínit do své hudby slušná sóla a především stvořit chytlavé skladby, které se svými melodiemi (jimž se Sorath v zásadě nevyhýbají) usadí ve vaší paměti. Omnes Dii... je deska sice čitelná, ale podle mne velmi dobrá. Někdo možná namítne, že zní trochu „švédsky“. Proč ne, souhlasil bych – a nepovažuji to za zápor! Některé pasáže sice budou na někoho působit trochu ploše, ale to jsou přesně ty momenty, kde Sorath zůstávají tradičně blackmetaloví a nebojí se jednoduššího motivu, který je ale zato řádně zběsilý. Temnotou a démonickým chladem čpící texty dodávají navíc Sorathům stále tu správně „černou“ atmosféru a Admirerforestae svým syčícím, ale srozumitelným vokálem odštěkává sice v mnohém směru tradičně blackové, ale slušně napsané i nafrázované démonické vize. Od klasicky blackově působících Chapel Of Abominations či Invocation Of Demogorgon či docela ploché Supreme Cross se dostává až ke skutečně zajímavým věcem jako je např. závěrečná Again As The Slaves. S povděkem kvituji, že mezi tím fašismem nasáklým póvlem typu Inferno nebo Ogmias je tady pořád ještě kapela, která se za svůj black nemusí stydět. Spíš naopak – zatím poslední deska Sortah je kvalitní sbírka instrumentálně dobře zvládnutého, tradičního a dobře složeného blackmetalu, který je navíc zabalen do dobrého zvuku. Jsem nadmíru potěšen...
8 / 10
Admirerforestae
- kytara, zpěv
Francis
- kytara
Mar Markion
- baskytara
Ottar
- bicí
1. Coldherted Blasphemy
2. Invocation of Demogorgon
3. Fete
4. House of The Nameless Ones
5. Supreme Cross
6. Chapel of Abominations
7. The Cold Air
8. Dreamless Sleep
9. Again As The Slaves (Misery of Circulation)
Matache Chavala (vinyl) (2017)
Tumultus / Saros (split) (2005)
Vivimos En Perpetua Guerra (2003)
Omnes Dii Gentium Daemonia (2000)
Gnosis (1998)
Enlightment (split Sorath/Isacaarum EP 7'') (1997)
Voices (demo) (1995)
Matache Chavala (split Sorath/Uncelan) (1994)
666...to Awakening (demo) (1994)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.