OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že by se konec opravdu blížil? Zeptejte se Stevea Wilsona, zjevně má dobré informace. Progresivně laděná parta z amerického Woodstocku, která si říká stroze 3, jde ve svých predikcích ještě dál a vyhlašuje, že konec se již započal. Ponechme však stranou vize a věštění, před námi se totiž rozprostírá další rocková vize velice zajímavé hudební party, která minulý rok znatelně zčeřila poklidnou progovou hladinu svým výtečným zářezem „Wake Pig“. Navzdory určité nevyrovnanosti a neukočírované touze vyniknout jinakostí představovala tato nahrávka sebevědomou a originální kapelu, které je dáno dělat silné písně v lahůdkovém provedení...
Pokud bylo Prase poněkud labilní ve svých divokých instrumentálních vsuvkách, je „The End Is Begun“ monumentem mnohem pevnějšm v základech. Jakoby se Trojce podařilo animální touhu po instrumentální výraznosti lépe inkorporovat do stejně silné touhy dělat chytlavé rockové písně. Materiál působí zatraceně kompaktním a neprůstřelným dojmem a pokud se nenecháte zmýlit úvodním dojmem určité nevýraznosti, nabídne vám jeden z nejlepších posluchačských zážitků posledních progresivních let.
Trojka se ještě silněji obrací k rockovým tradicím, k písňovým kořenům žánru i dřevním harmonickým postupům, které ale modernizuje strhujícím provedením a značně neokoukanou strukturou kompozic, které se nesnaží stát na místě, ale odvíjí se, gradují, ztišují, explodují v bouři kytar... Hudba woodstocké pětice naléhá všemi prostředky, zejména stále lepším uplakaným vokálem Joey Epparda, který disponuje v současnosti jedním z nejpozoruhodnějích vysokých hlasů v žánru. Zranitelný, křehký, přesto jistý a prostý otravných manýr. Vokální linky díky provedení ještě získávají na kráse. A že Trojka umí báječně pracovat s melodií, to si můžete snadno ověřit v neskutečně silné „All That Remains“.
Náplň aktuální desky se rozhodně posluchači nepodbízí, plyne si ve svém retrospektivním duchu a při pozorném poslechu rozvine posluchači v mysli plátno, na němž se tradice rozpíjí v exkluzivních moderních postupech aniž by ztratila cokoli ze své atmosféry. Pokud prog rock už nějaký ten rok prezentuje spíše totální regres, pak Trojka umí při všech návratech ke kořenům působit svěže, neotřele a současně... Umí si hrát s emocemi posluchače a poslušně podvolit své instrumentální schopnosti obsahu. Ačkoli jsem původně „The End Is Begun“ považoval za slabší svého předchůdce, soustředěný poslech dokonale otočil kormidlem. Nádherná deska!
Perfektní syntéza rockové regrese a instrumentální progrese. Dřevní rockové časy transponované do současnosti. Trojka válí. Opět.
8,5 / 10
Joey Eppard
- vokály, akustická a elektrická kytara
Chris Gartdrumm
- bicí a sbory
Billy Riker
- kytary, podivné efekty
Joe Stote
- perkuse, klávesy
Daniel Grimsland
- basa
1. The Word Is Born Of Flame
2. The End Is Begun
3. Battle Cry
4. All That Remains
5. My Divided Falling
6. Serpents In Disguise
7. Been To The Future
8. Bleeding Me Home
9. Live Entertainment
10. Diamond In The Crush
11. Shadow Play
12. These Iron Bones
13. The Last Day
14. Dregs (akustická verze - bonus)
Revisions (2009)
The End Is Begun (2007)
Wake Pig (2005)
Summer Camp Nightmare (2003)
Paint By Number (2000)
Vidím to naprosto opačně. Trojka letos přichází s deskou, která své skvělé předchůdkyni určitě hanbu nedělá, ale tam kde "Prase" příjemně šokovalo plynulými přechody z progresivních pasáží do těch nejlíbivějších přeslazených refrénků, a skupina všechno hravě kočírovala k nespornému posluchačskému zážitku, je větší sevřenost "The End Is Begun" spíše na škodu věci. Úvod je přesilný, v nejlepších akustických tradicích, s agresivními vpády elektrik, radost poslouchat. Podobně nadchne kupříkladu hitová "All That Remains" nebo zajímavou rytmickou otočkou ozvláštněná "My Divided Falling". Bohužel však nejpozději od osmé "Bleeding Home" jakoby 3ka rezignovala na nějakou snahu o větší pestrost, servíruje v podstatě obyčejné rockové písničky, které pravda nejsou špatné, ale v takovémto jednotlivém bloku přece jen splývají a později i drobet nudí. Úplný závěr sice pozvedne svižnější "These Iron Bones" a především živá akustická verze skladby "Dregs" (stará známá z minula), přesto přesevšechno druhá půlka desky kvalit té první nedosahuje a celek tak ztrácí schopnost ohrozit pozici "Wake Pig".
Este som to poriadne nenapocuval ale vidim to tak nejako medzi Marigoldom a Darkmoorom. Doska sa urcite dobre pocuva, ale nevliezla mi okamzite na prvy posluch do usi tak ako predchadzajuca. "All That Remains" je jednoznacne hitovka jak delo.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.