INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když před třemi lety vpadli na kalifornskou rockovou scénu VELVET REVOLVER se svým debutem „Contraband“ (2004), bylo to jako vítězné tažení osvoboditelských tanků plně naložených vysoko destrukční municí. Konečně někdo ze staré školy, kdo dokázal přijít s moderní energickou nahrávkou a jednoznačným názorem na věc, říkal jsem si pozorujíc poměrně překvapivý ale zasloužený celosvětový úspěch této pětice. Sólové projekty jednotlivých členů GUNS ´N´ ROSES jsem nikdy nepovažoval za plnohodnotné zboží, včetně Slashova přeceňovaného hadího hnízda a Scotta Weilanda jsem měl zafixovaného jako problémového floutka ještě z časů STONE TEMPLE PILOTS, který měl do charismatu Axla Rose sakra daleko. Nicméně stalo se neskutečné – debut VELVET REVOLVER byl prostě výtečný. Nová kapela sice na nějakou dobu úspěšně zažehnala očekávání neustále trapně odkládaných GUNS ´N´ ROSES, kteří dnes stejně zajímají čím dál tím méně fanoušků, svůj výsadní status však musí potvrdit až nyní se svým druhým albem „Libertad“ (2007), které vychází právě v těchto dnech.
Původním plánem bylo natočil silné a ucelené koncepční album, které by mohlo konkurovat všem velkým projektům rockové historie. Nestalo se tak a já spekuluji, co toho je příčinou. Zdali hvězdné komando v sobě nenalezlo tolik entuziasmu a chuti na dotažení slibovaného bombastického díla a tak na poslední chvíli změnilo plán a přišlo s obyčejným rockovým materiálem, který ještě navíc působí jako zbytkové střelivo z prvního nájezdu. Každopádně jisté pochybnosti o momentální stabilitě a ucelenosti této kapely s poslechem novinky mám. Album „Libertad“ (2007) je totiž navlas stejné jako jeho předchůdce, s tím rozdílem, že mu prostě chybí dostatek silných skladeb. Celkově to však nevidím zas tak tragicky, přece jen z něčeho těžit můžeme. Zaujaly mne dvě hustě našlapané písně „She Mine“ a „She Builds Quick Machine“, které díky svému nepříliš rychlému tempu, těžkým kytarovým riffům a poměrně zdařilým zpěvovým linkám plní funkci nosných pilířů kolekce. Zkrátka něco na způsob songu „Slither“ z první desky. Z rychlejších věcí uspějí zřejmě „American Man“ a „Just Sixteen“ coby reprezentanti pouličního rock ´n´ rollu, kteří však bohužel stojí vysoko nad průměrnou nabídkou současných VELVET REVOLVER. Závěrečná balada „Gravedancer“ také není k zahození, ale při vzpomínce na vymazlené cukrovinky z debutu neobstojí. Dál už jde jen o běžnou vatu nahranou z povinnosti a to říkám navzdory faktu, že Slashovy sóla jsou znovu perfektní, produkce Brendana O´Briana nemá chybu a zvuk je moderní hardrocková extratřída.
Novinka „Libertad“ (2007) je obyčejným rockovým albem, které neurazí ani nepřekvapí. Přesně takovým, jaká nám v současnosti předkládají kapely složené ze slavných jmen nedávné nicméně nezopakovatelné minulosti. Bývalí členové GUNS ´N´ ROSES zde znovu působí jak jinak než perfektně, nicméně rutině a exhibicionista Weiland už se zřejmě zase vidí ve svém tvůrčím baru u neustále ohlašované sólové dvojky. Je mi líto, ale letos je to na ně prostě hodně průměrné.
Když favorit hraje opatrně na jistotu. Blízká budoucnost ukáže víc.
6 / 10
Scott Weiland
- zpěv
Dave Kushner
- kytara
Slash
- kytara
Duff McKagan
- baskytara
Matt Sorrum
- bicí
1. Let it Roll
2. She Mine
3. Get Out the Door
4. She Builds Quick Machines
5. The Last Fight
6. Pills, Demons & Etc.
7. American Man
8. Mary Mary
9. Just Sixteen
10. Can't Get It Out of My Head
11. For a Brother
12. Spay
13. Gravedancer
Vydáno: 2007
Vydavatel: RCA Records
Stopáž: 47:50
Produkce: Brendan O'Brian
Ale neni to až také zlé,dá sa!
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.