Massachusettsští CASPIAN představují ve své podstatě tradiční podobu post-rocku, za jehož expanzí do širšího povědomí hudební veřejnosti stojí třeba islandští SIGUR RÓS. Ostatně v hudbě CASPIAN je možno slyšet i onu melancholickou těkavost jemně poletujících zvuků, která je charakteristická právě pro Islanďany. Jako příklad možno vzít skladbu „The Dove“. Ona typická jemnost je všudypřítomná a zjevuje se i ve startovním kousku „Moksha“, který svým úvodním motivem jako by v náznacích citoval večerníčkovskou melodii „My jsme žáci třetí bé“. Přesto vidím hlavní devizu skupiny v silovějším hutném výrazu, který si razí cestu dusivě dunícími tempy a třepotavými kytarovými vyhrávkami. Právě úvodní skladby jsou ukázkou přímočaré neposednosti, kdy z melancholické hladiny vystřelují těžké zvukové cákance. Vrcholem tohoto pojetí a zřejmě i nejakčnější skladbou celé desky je „Brombie“, kde si kontrasty podávají ruce a s neustálým zrychlováním točí své kolo kolo mlýnský. Nadšení však trochu chladne díky stopáži alba, neboť v hlubinách hodinového díla se schovává i nějaká ta zbytečná vata. Asi by CASPIAN více slušelo nahutnit své nápady do co nejmenšího prostoru (tak jak to udělali na EP „You Are the Conductor“) a moc se neroztahovat do šířky. V mnohých skladbách se totiž část energie (která je tou hlavní devizou skupiny) tak nějak rozplizne. Při nevýrazné „Our Breaths In Winter“ pak posluchač dokonce snadno ztratí pozornost. Možná i proto, že tahle skladba následuje po zmíněné bujaré „Brombie“.
Ještě jsem nezmínil, že CASPIAN je čistá instrumentace. Kytarista Philip Jamieson v jakémsi rozhovoru řekl, že o tom jestli je skupina dobrá nerozhoduje, zda používá vokál. Obecně jsou to slova těžko zpochybnitelná, přesto v případě jeho vlastního alba „The Four Trees“ jako by omezení se na čistě instrumentální výraz bralo některým skladbám jeden z potřebných rozměrů. A opět jsme u těch vycpávek, tam se ta absence zdá logicky nejsilnější. A tak se náladově stavěné struktury občas uzavírají samy do sebe a kreativní ataky vystřelují do prostoru značně řídkého, ve kterém se snadno rozplynou. Máme tak před sebou podobné dilema jako v případě kolegů RED SPAROWES, kdy izolovaný pohled na jejich dílo nabízí plno vlahé a vláčné emocionality, která však v kontextu ostatní hudební scény vyznívá trochu suše. Přesto je většina skladeb na „The Four Trees“ napěchována dráždivou náladovostí, která však spíše než z vlastní hudební náplně (opět stejně jako u zmíněných RED SPAROWES) vyplývá z bravurního pohrávání si se zvuky, jejich barvami, efekty a kontrasty.
Asi bych CASPIAN nenazval klenotem současné velmi bohaté post-rockové pokladnice, jejich hudba v mých očích postrádá jistou blyštivou vyzývavost, která by ji odlišila. Dostatek energie a kontrastů však činí skupinu v záplavě dalších cetek viditelnou. A být vidět (přesněji slyšet), o to se přece většina hudebníků snaží.
Živé provedení úvodní skladby „Moksha“ si můžete prohlédnout zde.