Sólová deska ostříleného multiinstrumentalisty ze skupiny PERSONA GRATA a SKRATFŠTRKU je náladovkou se vším všudy. Kdykoliv si pouštím jeho aktuální počin, cítím se jako zhýralý životní filosof, hřející si ruce o hrnek kafe u velké okenní tabule útulné rohové kavárny, který přemýšlí o svém prázdném životě pozorujíc lidský šum na deštěm bičované ulici za sklem. Ona úvodní stránka na bookletu totiž není jen obalem kotouče. Dokonale graficky odráží nálady obsažené na hudebním nosiči nazvaném „Slepé hviezdy v mŕtvom nebi“. Pomalé baladické skladby, ze kterých srší příjemná melancholie, dokáží vykouzlit neopakovatelnou náladu naplněnou až po okraj esencí, jež nutí posluchače obrátit se ke svému vlastnímu životnímu příběhu.

Pop rockové hladiny se zde proplétají s bluesovou grácií a vytvářejí pozoruhodnou mozaiku, která je vzdušná i dusná zároveň. Velmi dobře bych si dovedl toto dílo představit jako sound track k nějakému nezávislému filmu. Jediná věc, jež mi po čase začala vadit, bylo tempo, ve kterém se celé album nese. Je stále stejné, pomalu proplouvá, nezpomaluje ani nezrychluje (pominu-li šestou píseň „Vraciam sa ti domov“) a tím se stává po čase lehce monotónní. Skladby se v podstatě nedostávají se svou stopáží pod pět minut, což také udělá své, ale v celkovém vyznění to vidím jako výhodu. Alespoň má posluchač čas nasát a důkladně zpracovat vůně, jež mu kompozice nabízejí. Za zmínku stojí i zvuk, který bych rozhodně netipoval na nějaké pokoutné domácí studio. Produkce vykazuje známky zkušenosti, profesionálního přístupu, citu a talentu pro aranž i smysluplného obsahu. Při tom všem si Martin zachovává punc civilního skladatele, který dokáže uchopit kompozici velmi procítěně a střídmě. Martin Huba je zajímavý objev, jenž si drží svůj svébytný rukopis patrný i v ostatních projektech – jen tak dál! A i když se to nemá, v tomhle případě udělám výjimku. Je třeba ukázat prstem na tohoto člověka a říci: „Má talent!“