První z posledního dne. M.A.C. OF MAD. Pražáci měli z prvních kapel asi nejnižší účast na josefovském buzerpace. Kapela hodně doplácela na zvuk, striktně rovná rytmika a efekty pouštěné z notebooku se venku jevily poněkud zvláštním způsobem - hodně tupě a zastřeně. Na zvuku se podepisovaly některé drobnosti hudebníků zvyšující nečitelnost setu - například to, že pro některé je naprosto neznámým termínem zatlumení strun v době, kdy má nástroj prostě držet hubu. Škoda, studiová produkce těchto elektrobrusných experimentátorů vyznívá pro mě po této zkušenosti mnohem zajímavěji. GORYPTIC si živě vedli mnohem lépe. Šnekožroutská brutal-deathová mašinka se mohla pochlubit nakažlivým nasazením, zajímavými aranžemi a i prvním circle pitem. Příjemné promnutí kukadel. Švábské komando EXCREMENTORY GRINDFUCKERS bylo zábavičkou plnou velkých hitů. Kapela, která se hodně věnuje divácky vděčné covergrindové politice, sklízela ovace nejen za "zgrindované" hitovky rockových velikánů, ale i dancefloorových stálice počátku devadesátých let, takže diváci nebyli ušetřeni takovým libůstkám, jakými byla například skladba „No limit“ od v té době na scéně kralující Anity a Raye, tedy holandské dvojky 2UNLIMITED. Příjemné odlehčení nedělního dne. (RIP)

Maďarské blackery SEAR BLISS v poslední době již příliš nesleduji (naposled jsem je slyšel před pár lety právě na Brutal Assaultu), avšak navzdory tomu (či snad právě proto) mě jejich vystoupení docela bavilo. Pravda, nezbývá než souhlasit s často užívanou námitkou, že jsou populární zejména díky zapojení žesťových nástrojů, avšak jejich melodický atmo black mě takhle po ránu rozhodně neurazil. Vcelku povedenou produkci korunovali SEAR BLISS „metallicovským“ coverem „Motorbreath“. (Deadmann)

Neodeathová vlna nás zaplavila s dalšími Francouzy TREPALIUM. Hodně zajímavě střižený a dobře zahraný hutný death metal zčásti koketující s dalšími žánry, avšak rozpoznatelně vycházející z amerických vzorů, zněl živě a přesvědčivě. Pro mne mnohem větším objevem však byli mladíčkové z agilní metalcoroevé skupiny THE DESTINY PROGRAM. Nemčourští zajíčci již byli dostatečně pódiově otrkaní, jejich projev byl sebevědomý a sympatický. Kapele se nevyhnula emocoreová vlna znatelná v kytarovém rukopisu a pro mne šlo ten den o první příjemné a neočekávané překvapení. Nutno dodat, že kapela rozdivočela i pány kameramany, kteří se kolem ní točili v životně nebezpečné blízkosti. Baskytara míjela kameru jen o několik centimetrů ve chvíli, kdy si ji její majitel švihem přehazoval kolem těla a uklidnění v dynamickém pohybu kameramanů nastalo, až když nenadále při couvání naslepo jeden z nich slítnul z pódia. (RIP)

S velikým povděkem jsem kvitoval přítomnost švédského grindového dvojbloku GADGET a SAYYADINA na festivalové soupisce. Prvně jmenovaní se sem vrátili po dvou letech a druzí u nás také nejsou žádnými nováčky. Zatímco GADGET v plné sestavě, přičemž se řvoun Emil prezentoval v triku s nápisem své kapely, jenž byl zajímavou variací loga norských MAYHEM, doslova čapli pod krkem a svým neurvale zničujícím grindem definitivně probrali poslední spáče, SAYYADINA i v okleštěné sestavě, bez vokalisty Oveho, který zasedl za bicí soupravu, kde si mimochodem vedl velice zdatně a jehož křiklounských partů se ujal kytarista Jona dokázali, že ani oslabení na jednom postu jim pranic neubírá na intenzitě a energii. Právě naopak, SAYYADINA co do nasazení své švédské kolegy z GADGET ještě předčili. Paráda, jsem spokojen, chyběl tomu už jen pořádný stagediving, který je na Brutal Assaultu v tomto případě bohužel zakázán. (Dalas)

Snad nejvíce energický set na Brutal Assaultu rozpoutali drzí mlíčňáci BY NIGHT. Švédové vtrhli na pódium se stejnou vervou jako kdysi na neo-thrashmetalovou scénu, kterou velmi výrazně podráždili již svým debutem „Burn The Flags“. Pozici dravé štiky v rybníku plném líných kaprů do puntíku potvrdili i svým živým vystoupením pod stěnami josefovské pevnosti. Mladí Skandinávci se do publika opřeli s ohromným nasazením, všichni členové kapely doslova běsnili po pódiu a rozhazovali energii rovnou po celých kontejnerech. Vůbec nebylo těžké nechat se strhnout a dobrovolně poskytnout své unavené krční obratle na pospas zběsilému headbangingu. Že se tomu tak stalo, jsem nelitoval ani po bolestivém ranním probuzení, set BY NIGHT se prostě vyplatilo užívat na pověstných 100%. (Reaper)

Jestliže loni velmi potěšilo vystoupení „samorostů“ TEXTURES, nebyli návštěvníci o podobně zajímavý hudební exkurz ochuzeni ani letos. Úkolu se ujali francouzští HACRIDE, kteří velmi příjemně překvapili podobně jako na 11. ročníku jejich hudebně poněkud odlišní domácí kolegové GOJIRA. Ostatně s TEXTURES sdílí Francouzi určité styčné plochy, zejména pak v dnes tolik moderní metalové fůzi, jejich hudební pojetí však přeci jen o výrazný kus směřuje do poněkud tvrdších vod, míchaje evidentní vlivy starších MESHUGGAH s progresivněji pojatými deathmetalovými postupy. Pro ty, kdož s HACRIDE doposud neměli tu čest, byla tak kapela trochu skrytým typem, o to však příjemnějším. Precizní vystoupení nenechalo zcela jistě nikoho na pochybách o jejím velmi slušném potenciálu. (Pavel)

Je mi tak trochu záhadou, proč se Shindy brání okořenit festival nějakým tím kvalitnějším melodickým spolkem a namísto toho pak vystupují hrůznosti typu DIE APOKALYPTISCHEN REITER. Germánský Einkessel Buntes sice byl velkou vzpruhou sobotního podvečera, ovšem jen díky opičkám, které předváděl na pódiu, ať už šlo o v prvních dojmech zmíněnou dívku vybranou z davu sedící zpěvákovi na hlavě, či třepetající se v kleci se Sádlo/Máslo klávesákem nebo ten povedený závod na člunech s tvrdým dopadem pod hladinu těl. Jinak se hodně halekalo, došlo na rozpačité rozespívávání diváků s mizivou odezvou a dokonce byl i roztomilý cajdáček. Inu, alespoň dederónská menšina si přišla na své. Ale jinak pochopitelně do smrti dobrý a alles gutte, meine Freunde... (Darkmoor)

ZYKLON se stali tak trochu kontroverzní položkou sobotní startovní listiny. Já osobně jsem jejich set vnímal více méně pozitivně, snad jen škoda škodolibého zvukaře, který si na pohrobky slavných EMPEROR vysloveně zasedl. Samoth a Trym řídili vystoupení především v kolejích aktuálního počinu „Disintegrate“ (zazněla třeba titulní skladba nebo má oblíbená „Ways Of The World“), přičemž si neodpustili ani historické odbočky, především pak směrem ke dvojce „Aeon“. Díky uvedeným zvukovým nedostatkům však ZYKLON zcela pozbyli jednu ze svých zásadních devíz, totiž atmosféru. Bez „studené“ aury to nebylo úplně ono, Norové byli na můj vkus až příliš transparentní a místy bohužel působili jako levnější kopie MORBID ANGEL. Z celého setu jsem měl pocit, že ZYKLON by daleko více slušel klubový prostor než otevřené festivalové pódium. (Reaper)

KEEP OF KALESSIN se se svou aktuální deskou „Armada“ zařadili mezi nejužší blackmetalovou elitu, což naživo demonstrovali s ne zcela stoprocentním úspěchem. K tomu, aby návštěvníkům festivalu přinesli feeling studiové nahrávky, potřebovali Norové zcela čistou a výraznou kytaru. Kopáky a vokál ji bohužel velice často přikrývaly, takže nebyly slyšet veškeré jemné nuance Obsidianovy hry, která povyšuje tradiční black metal na výrazně emocionální záležitost. Kupříkladu úchvatné sólo v songu „Winged Watcher“ jsem lovil spíše z paměti než z beden. Přes tyto stesky nabídli KEEP OF KALESSIN výrazně nadstandardní hudební porci. (Shnoff)

Po BY NIGHT nezklamala ani další švédská thrash metalová akvizice – CARNAL FORGE. Přiznávám barvu, že nejsem úplným znalcem celé jejich diskografie, seveřané totiž vydávají alba jako na běžícím pásu a má skromná polička zatím stihla absorbovat jen několik málo výlisků. Ovšem na základě živelného vystoupení kapely je celkem jasné, že jejich počet se v nejbližší době rozšíří o další exempláře. I CARNAL FORGE totiž potvrdili, že energický thrashing (potažmo neo-thrashing) Brutal Assaultu sluší jako málo která jiná produkce. Švédové sice nepatří mezi myšlenkové leadery žánru, nicméně odvádí velmi poctivou a neošizenou práci – jak studiovou, tak pódiovou. Společně věřme, že i příští rok poctí Josefov svou návštěvou podobně laděná kapela, takoví THE HAUNTED by určitě nebyli vůbec k zahození. (Reaper)

Jeden z absolutních vrcholů festivalu obstarali profesoři obskurního old-school death metalu – IMMOLATION. Ač už to newyorkské stálici na posledních řadovkách nešlape tak perfektně jako v dobách jejich zlaté tvůrčí éry ve jménu „Failures For Gods“ a především pak „Close To A World Below“, na živo stále symbolizuje opravdovou extratřídu. Charismatické duo Ross Dolan & Robert Vigna přehrávalo především novější skladby, namátkou zazněly„Wolf Among The Flock“, „Shadows In The Light“, „World Agony“, „Swarm Of Terror“ a na samém konci pak titulní „Harnessing Ruin“. Jelikož jsem IMMOLATION nedávno shlédl i v Praze při příležitosti jejich návštěvy ve společnosti GRAVE a KRISIUN můžu zodpovědně prohlásit, že jaroměřský set zaostával za více než hodinovým běsněním v Lucerna Music Baru jen o malý kousek. Smeknutí klobouku až k zemi si zasloužil především Ross Dolan, konkrétně pak působivá práce jeho hlasivek – bez nejmenších pochyb šlo o jeden z nejvíce srozumitelných a přitom průrazných vokálů, jaké jsme měli možnost na festivalu slyšet. (Reaper)

MADDER MORTEM se stali možná nejkontroverznějším spolkem letošního ročníku, což se projevilo značným úbytkem posluchačstva jak před začátkem hudební produkce, tak i v jejím průběhu. Po hudební stránce se nedá kapele vytknout vůbec nic – předvedla strhující, živelné vystoupení plné entusiasmu, vše navíc podepřeno kvalitním zvukem. Až potud by bylo vše v pořádku, avšak kamenem úrazu se pro část přihlížejících stala osoba zpěvačky Agnete, která střídala skvělé okamžiky s těmi méně povedenými. Jenže ono se není co divit – když vydáte značnou porci energie na paření, poskakování po pódiu a hecování publika, na stoprocentní vokální výkon to už obvykle nebývá. Já se však bavil královsky a první vystoupení MADDER MORTEM v ČR si užil do sytosti. Kapela předvedla stručný průřez svou tvorbou (s výjimkou debutu „Mercury“), přičemž se dostalo na většinu hitů (z „All Flesh Is Grass“ např. „Breaker Of Worlds“, z „Deadlands“ třeba „Necropol Lit“ či „Rust Cleansing“ a z prozatím poslední desky „Desiderata“ skladby jako „My Name Is Silence“, „M For Malice“ a „Changeling“). Norové tak s přehledem naplnili naděje, které jsem do nich vkládal a stali se jedním z mých osobních vrcholů festivalu. (Deadmann)

„God is dead, alelujah …“ Tak tento lehce infantilní popěvek mi ještě dlouho po vystoupení polských VADER zněl v uších. Skladba z poslední desky „Impressions In Blood“ se jako jedna z mnohých rozezněla josefovskou pevností a připomněla nám, že tenhle deathmetalový válec ze země našich severních sousedů živě pořád hodně dobře šlape. VADER se sveřepě drží svého blasfemického kopyta a s neutuchající koncertní chutí nám pokaždé předkládá výbornou show, při které nemá cenu řešit fakt, že z tvůrčího hlediska kapela už několik let stagnuje. K dispozici má totiž osvědčené vály ze starších alb, jako jsou „Sothis“ či „Carnal“ a když ani vlastní tvorba nestačí, tak je tady osvědčená „Raining Blood“, jejíž tvůrce snad není potřeba představovat a se kterou se především skutečně nedá nic zkazit. Je sice pravdou, že živá vystoupení VADER disponují nespoutanou energií, ale toho večera jsem měl pocit, že se do toho Peter a spol. opírají ještě podstatně více, než bývá jejich zvykem. Skutečně jim to šlapalo na výbornou a dav pod nimi tak nedostával ani minimální okamžik na vydechnutí. V pohodě a s velikou chutí hrající kapela nám předvedla jedno z nejpovedenějších vystoupení letošní ročníku. (Dalas)

Dnes sú SATYRICON skutočnými hviezdami, no aj napriek tomu sa spustili medzi plebs so sympatickou bezprostrednosťou. Na rozdiel od SOULFLY, ktorí sa na festival uráčili prísť s heslom „prídeme, nejako to odohráme a zmizneme“, charizmatický Satyr, ležérne bubnujúci Frost a ich koncertní nádenníci upravili playlist a pódiovú show s ohľadom na festivalový záber – široký, ale predsalen tradične metalový. Nechýbali decentný warpaint ani obzretia do minulosti – surovo protikresťanská „Du som hater gud“ a hymnická „Mother North“ z kultovej „božej skazy“ – „Nemesis Divina“ – ktorá set Nórov tradične uzatvára, sa dočkali mohutného ohlasu preplneného placu pod pódiom. Ale až skladby z „Now, Diabolical“ ukázali, prečo sú SATYRICON kapelou, ktorú si z nikým nezmýlite. Kým – pri všetkej úcte – tradičnejšie blackmetalové telesá splývajú do jednej naklepanej masy, hopsavé skladby na spôsob tej titulnej z aktuálneho albumu, či jej susedov z rovnakej placky „The Pentagram Burns“ či „K.I.N.G.“ prekypujú nie len úctou k vlastným koreňom, ale i nezbytnou dávkou originality; čo je však najpodstatnejšie, chytia pod krk a nepustia. V záplave špičkových a (kedysi) „trendsetterských“ skupín, ktoré tohtoročný Brutal Assault poctili návštevou, máloktorá ukázala taký potenciál, ako SATYRICON – potenciál stále prinášať niečo nové a nespoliehať sa na zašlú slávu a istotu starých fanúšikov. Aj keď, dnes je vlastne nové aj retro. (Thorn)

Závěr patřil ještě trojbloku DYING FETUS, ONSLAUGHT a RED HARVEST, na který nám už, světe dive se, nějak nezbývají síly a hodnocení vystoupení těchto tří kapel ponecháme na vás - čtenářích. Snad nám to alespoň protentokrát nebudete mít za zlé.

Jaký tedy byl dvanáctý Brutal Assault? Dle mého názoru z hlediska organizace rozhodně povedenější, než ten loňský. Organizátoři se poučili z mnoha chyb a bylo patrné, že pro ně návštěvnický "vox populi" něco znamená. Opět nám připravili opět koktejl zajímavých a kvalitních kapel, tentokráte navíc na dvou pódiích a s minimálními čekacími dobami mezi jednotlivými sety. Vyřešili loňský problém v podobě front na jídlo a pití a navíc rozšířili nabídku občerstvovacích stánků na vskutku pestrou směsici jídel a nápojů. Udávaná návštěvnost (kolem 12 000 lidí) je pro zvolený areál tak akorát. Otázkou tedy bude, co s místem konání dále, zachová-li se výrazný nárůst počtu návštěvníků z posledních let. Navíc i kemp, byť v příjemném prostředí, kapacitně nestačil, což je rozhodně jeden z nejdůležitějších podnětů ke zlepšení. Stejně tak už byla řeč i o chování některých návštěvníků, ale to je věc, kterou pořadatelé příliš neovlivní a která stojí spíše za zamyšlení mezi samotnými fanoušky metalové hudby, kteří sami sebe mnohokráte považují za kulturně nadřazenější nad tzv. mainstreamové hudební publikum. Těšme se tedy na další, v pořadí třináctý ročník a věřme, že bude ve všech ohledech zase o nějaký ten krůček dál. (Dalas)