OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jméno kanadské vokalistky Leslie Feist se stalo známým (a respektovaným) zejména díky působení v mnohahlavém uskupení BROKEN SOCIAL SCENE a spoluprací s KINGS OF CONVENIENCE či APOSTLE OF HUSTLE, avšak do širšího posluchačského podvědomí se dostává pravděpodobně až s vynikající sólovou nahrávkou „Let It Die“, na níž bývalá punkerka nabízí neskutečně chytlavou, zábavnou a přitom stále inteligentní porci popové muziky. Následuje album remixů „Open Season“ a aktuální nahrávka „The Reminder“, která – světe div se – sklízí jeden úspěch za druhým, v americkém žebříčku prodejnosti se dostává až na šestnáctou pozici a v zemi javorového listu dokonce na místo druhé.
U nás se – vcelku pochopitelně – takovému zájmu Feist netěší (jak jsem se kdesi dočetl, čeští posluchači se s její tvorbou mohli seznámit snad jedině díky užití jedné ze skladeb v televizní reklamě). Ptáte se, co je zrovna na této vokalistce přitažlivé? Odpověď je jednoduchá – je atraktivní, má krásný hlas, nikterak se nepodbízí mainstreamovému posluchačstvu a dokáže složit jednoduché, emocemi nabité a přesto chytré skladby, které netrpí samoúčelnou vokální exhibicí (a že by v tomto ohledu měla Feist co nabídnout).
Zatímco „Let It Die“ bylo díky své melodičnosti a pohodovosti jednoznačnou láskou na první poslech, s „The Reminder“ jsme se do sebe zakoukávali spíše pomaleji, ale o to déle by nám to snad mohlo vydržet. Na novince se Feist zaobaluje do mnohem větší alternativnosti a střídmosti (aniž by se přitom snažila znít příliš intelektuálně), celkově působí dospěleji a více experimentuje s hlasem. Díky některým aranžím se občas nabízí i decentní srovnání s Björk (pokud vás už Islanďanka nebaví, sáhněte po Leslie, v současnosti dělá zajímavější muziku a také je větší krasavice), avšak tuto komparaci berte skutečně jen jako velmi přibližnou. Vůbec je zajímavé, kterak je nahrávka vystavěna především na přitažlivém vokálu kanadské zpěvačky; hudební stránka věci je spíše v ústraní, nepočítám-li pár ráznějších kytarovek typu „I Feel It All“ či „Past In Present“, případně šlapavé klipovky „My Moon My Man“ a „1234“.
Takže si to shrňme. The Reminder je muzika pro příznivce indie popu a ženských vokálů. Muzika pro příznivce emocí. Muzika pro příznivce chytlavých písní. Muzika pro příznivce dobrých skladeb. Tečka.
The Reminder je muzika pro příznivce indie popu a ženských vokálů. Muzika pro příznivce emocí. Muzika pro příznivce chytlavých písní. Muzika pro příznivce dobrých skladeb. Tečka.
8 / 10
Feist
- akustická a elektrická kytara, piano, banjo, zpěv
Gonzales
- piano, varhany, vibrafon, bicí
Jesse Baird
- bicí
Mocky
- akustická basa, farfisa, varhany
Bryden Baird
- trubka, flugelhorn, perkuse
Julian Brown
- elektrická basa, melodica
Jamie Lidell
- zpěv
Hosté:
Eirik Glambek Bøe
- zpěv
Afie Jurvanen
- kytary
Kevin Drew
- doprovodný vokál
Brendan Canning
- doprovodný vokál
Pierre Luc Jamain
- organ bass
Ben Mink
- smyčce, akustická kytara
Ohad Benchetrit
Charles Spearin
Lori Gemmel
- harfa
Sandra Baron
- housle
Mary Stein
- violoncello
1. So Sorry
2. I Feel It All
3. My Moon My Man
4. The Park
5. The Water
6. Sealion
7. Past In Present
8. The Limit To Your Love
9. 1234
10. Brandy Alexander
11. Intuition
12. Honey Honey
13. How My Heart Behaves
The Reminder (2007)
Open Season (2006)
Let It Die (2004)
Monarch (Lay Your Jewelled Head Down) (1999)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Cherrytree / Interscope
Stopáž: 50:01
Produkce: Gonzales, Feist, Renaud Letang, Mocky, Ben Mink
Velmi pěkná deska, Feist patří k těm popovým hvězdám které opravdu uznávám. Pohodová hudba na relaxování po těžkém dni, nebo po neustálem omílání nových Nile:-)). Let It Die mě ovšem baví o kousíček víc: 9/10.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.