OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
So železnou pravidelnosťou sa každé leto z kalifornského štúdia Pixaru vynoria celý rok zalezení CGI mágovia a na zlatom podnose začnú svetu servírovať svoju novú... rozprávku. A napriek tomu, že všetky rozprávky sú už stáročia v podstate rovnaké, filmoví diváci firme s lampičkou v logu kľačia pri nohách.
„Ratatouille“ tradíciu neruší v žiadnom smere. Dejová línia je presne o tom, o čom boli všetky pixarovky (a ostatné rozprávky), čo mi pamäť siaha. Princíp ťažkej púte hrdinu za úspešným dosiahnutím vlastného cieľa, lemovaná príbehmi priateľstva a lásky je tak starý, ako ľudská reč. Pridaná hodnota, ktorú Pixar svojim filmom dáva je aj v ich ôsmom filme nemenná: je ňou prostredie a jemné nuansy, s ktorými je vymyslené, navrhnuté a vykreslené.
Film nás zavedie do Paríža, štylizovaného do vizuálnej estetiky francúzskych filmov zo šesťdesiatych rokov. Citroëny a skútre, roznášači bagiet, noblesné reštaurácie a nad tým všetkým eiffelovka. Pozorné oko si však na poznávacích značkách áut všimne modrý pruh Európskej únie; v „Ratatouille“ je retro len obalom ďalšieho podobenstva dneška. Jeden z posledných „ľudských“ kuchárov, Auguste Gusteau, dostane smrteľnú ranu po tom, ako na základe recenzie kritika Antona Ega (pohŕdajúceho Gusteauovým heslom „Variť môže každý“) príde o jednu hviezdičku. A po jeho smrti sa jeho nástupca na šéfkuchárskom kresle, slizký južan Skinner, pokúsi prepašovať do jedálneho lístka kedysi najlepšej reštaurácie v Paríži jedlá pripravované z polotovarov. V tom momente sa zhodou okolností (a po vynikajúcej scéne, ktorej hrdinou je babka s brokovnicou) do Paríža dostane potkan Rémy, čudák nepochopený vlastnou rodinou, odmietajúci kradnúť odpadky a snívajúci o kvalitnom jedle. V reštaurácii Gusteau’s sa pretnú tri dejové línie: zápas podniku o prežitie a znovuzískanie zákazníka, Rémyho náhla šanca chytiť šancu (doslova) za pačesy a stať sa kuchárom a lovestory kuchárskeho učňa Linguiniho a jeho tvrdej kolegyne Colette.
I keď je od začiatku jasné, že všetko skončí dobre, scenáristi (námet pochádza z hlavy pražského rodáka Jana Pinkavu) si na koniec nechali zopár prekvapení. Miesto „totálneho“ happyendu sa film končí happyendom takpovediac „duševným“, keď všetky postavy získali to, po čom túžili, ale na druhej strane sa na ceste dokázali mnohého vzdať.
Francúzsko sa nepremietlo len do reálií, na rozdiel od zámerne moderne amerických „Áut“ sa „Ratatouille“ v mnohom odvoláva na francúzsku komediálnu školu, ktorú svojim spôsobom resuscitovala už šarmantná Amélia z Montmartru. Je ťažké si vybaviť ktorýkoľvek z gagov, divák má pocit, že sa usmieva prakticky celý film. Rovnako akčné scény, ktorými prekypovala pocta bondovkám „The Incredibles“, v „Ratatouille“ hrajú len vedľajšiu rolu, to hlavné je v postavách – osadenstvo kuchyne je dobrým príkladom.
Hovoriť o technickej kvalite je zbytočné: animátori Pixaru sa v „Ratatouille“ posunuli ďalej k ešte detailnejšej práci s doteraz nemodelovateľnými tekutinami, vlasmi a (potkaními) chlpmi, mimikou, či stvárnením jedla. Prostredie filmu je opäť čímsi úplne novým a – sledujúc trailery na konkurenčné projekty – Pixar sa dostal do trháku, na ktorého eliminovanie ostatné štúdiá pomaly rezignovali.
Jediným problémom „Ratatouille“ je možno až priveľká schématickosť väčšej časti deja, ktorá je badateľná tým viac, čím viac podobných filmov sa dostáva do kín. „Wall-E“, pixarovka na rok 2008 – príbeh lovestory dvoch robotov, zasadený do prostredia postapokalyptickej, opustenej Zeme – však sľubuje zmenu; vo filme údajne nebudú žiadne dialógy, len modulované robotické zvuky. Líder animovaných filmov sa ešte nechystá povedať posledné slovo.
Šarmantná a príjemná komédia pre deti aj dospelých. Nič nevystihuje ôsmu pixarovku viac, ako táto otrepaná veta.
8 / 10
Vydáno: 2007
Vydavatel: Walt Disney Pictures
Stopáž: 110 min
RATATOUILLE
[USA 2007]
Režie: Brad Bird
Scénář: Jan Pinkava, Jim Capobianco, Brad Bird, Emily Cook, Kathy Greenberg
Hudba: Michael Giacchino
Premiéra v ČR / SR: 13. 9. / 30. 8.
Na sedačku v kinosále jsme usedal s jistými rozpaky. O čem to sakra bude? Krysa, která ráda vaří? Francouzské prostředí? Luxusní restaurace? Nedokázal jsem si pod útržky, které jsem o filmu věděl, představit nic smysluplného.
Ze sedadla jsem vstával z přesvědčením, že Pixar to opět dokázal. Na počátku pár náčrtků jasně vykreslující navazující a celkem předvídatelný příběh, jenž je obalen natolik vytříbenými surovinami, že si prostě i po konzumaci musíte olíznou prstík. Osobně mě nejvíce uchvátila animace, kdy jsem se v několika málo exteriérech bez postav ptal sám sebe, zdali nebylo přepnuto na hraný film. Celkový obraz má velký smysl pro detail, mnohé scénky pobaví i odrostlejšího diváka, jednotlivé figurky sice nejsou vždy zcela dotažené do konce, ale postava „pařížského restauračního kata“ Antona Ega je naprosto k sežrání a to včetně poněkud klišovitého přerodu v samém závěru filmu.
Ačkoliv jsem v mládí toužil po kuchařském povolání a dávám oběma stejné hodnocení, musím přiznat, že „Auta“ se mi líbili přeci jen o ždibeček více.
moc příjemný
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.