Sám, samotinký v lůnu té nejčistší přírody. Rozkvetlá louka, slunce žhnulo, cikády řvaly jako šílené a okolní vzduch se ani nehnul. Ani vlastně nevěděl, kde se tam vzal. Cosi ho najednou popohnalo k odpočinku a tak se uvelebil do voňavé trávy. Zvrátil hlavu a na chvíli se ztratil v blankytu jasné oblohy. Pak si úplně lehnul, jakoby na něj dolehla tíha celého světa. Složil si ruce za hlavou, mezi zuby stisknul stéblo trávy a zavřel oči. A pak pomalu, pomaloučku usnul. A zdál se mu sen. Sen plný astrální nehmoty, přírodních zákonitostí a života a neživota, ve kterém měl zcela nejednoznačný a přece tak jednoznačný pocit, že porozuměl Pravdě.
Snové variace na živé obrazy, které člověku každá ze skladeb post rock-gothic-doommetalového opusu magnum „Wildhoney“ švédských TIAMAT přehrává s uhrančivou samozřejmostí před očima, jsou něčím, s čím se na světové (nejen) metalové scéně jen tak nesetkáme. Proniknout do nich totiž znamená pro každého jedince nevídanou spoustu možností, kterak tohle album co nejlépe poznat, popsat a možná i definovat (ano, definovat, protože se s ním dostáváme do úplně jiných kategorií, než obyčejně). K tomuto závěru alespoň mě osobně vede jedna veledůležitá věc – pokaždé, když se do „Wildhoney“ zaposlouchám (a že už jsem tak učinil vskutku požehnaněkrát), nemohu se po celou jeho hrací dobu zbavit pocitu, že nám autoři jeho prostřednictvím dokážou sdělit cosi daleko více než jen překrásnou hudbu samotnou. I díky tomu se pak na cestě napříč albem můžete převtělit třebas do onoho symbolického človíčka, a vnímat, jak se se zřetelným respektem (a možná i čímsi posílen) poddává nezměřitelné všemoci Země („Wildhoney“, „Whatever That Hurts“), vnímat, jak je malý, skutečně malý, i když stačí jen velmi málo k tomu, aby byl velký, největší ze všech a ze všeho („The Ar“), a vnímat jeho pomalu se rodící strach tváří v tvář pronikání do všech rozměrů fenoménu přírody („25th Floor“, „Gaia“). Cítit jeho touhu a možná i troufalou domýšlivost, s níž by chtěl diktovat tempo celému vesmíru („Visionare“), a dokonale rozumět i jeho rozpačitosti, se kterou utíká od všech těch velkých myšlenek do náruče někoho, kdo mu doopravdy porozumí („Kaleidoscope“, „Do You Dream Of Me?“). A když se ještě jednou zachvěje pod dotykem nekonečna („Planets“), znovu s ním hledat východisko v hloubi souznění spřízněných duší („A Pocket Size Sun“).
Je ale tohle všechno vůbec možné? Je možné, aby kapela, která měla na kontě tři řadová alba a až dosud se profilovala jako ryze death-doommetalový subjekt, zčistajasna vytvořila podobný monument? Nezbývá mi, než pod tíhou celé řady důkazů, tvořících “Wildhoney“ od A až po Z, odpovědět kladně. TIAMAT alias Johan Edlund a Johnny Hagel (za ne nepodstatné pomoci německého světoběžníka Waldemara Sorychty) to po atmosféricko-psychedelickém vzoru PINK FLOYD dokázali. Stále ještě uvažujíce spíše doommetalově si pohráli s nekonečnými možnostmi nehmatatelné melancholické esoteričnosti, nechali tyhle dvě materie navzájem promísit s tím, že za každičký kovový riff či jiný podstatný okamžik dosadili nezpochybnitelnou myšlenku, a prostě a jednoduše překročili metalový Rubikon na místě, kde si to většina ostatních v té době (bavíme se samozřejmě o roce 1994) na poslední chvíli ještě raději rozmyslela. Navolňující klávesy a celá spousta mrazivých doprovodných zvuků, vícepolohový Edlundův vokál či drtivě úderné bicí (přechody ve „Whatever That Hurts“, to je prostě lahůdka) jako kovový výdech, jenž orosí nedotčené vševědoucí zrcadlo, to všechno do sebe zapadlo jak obrázek volného prostranství do posledních dveří labyrintu, jen vykročit. Zašeptat si v té chvíli pro sebe ještě jednou ono kouzelné: „Levou, jen levou ...“ bylo pro TIAMAT už jen čistě symbolickým aktem, neboť štěstěna se jim právě věnovala s plnou vervou. A tak se zase jednou psaly dějiny...