Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sám, samotinký v lůnu té nejčistší přírody. Rozkvetlá louka, slunce žhnulo, cikády řvaly jako šílené a okolní vzduch se ani nehnul. Ani vlastně nevěděl, kde se tam vzal. Cosi ho najednou popohnalo k odpočinku a tak se uvelebil do voňavé trávy. Zvrátil hlavu a na chvíli se ztratil v blankytu jasné oblohy. Pak si úplně lehnul, jakoby na něj dolehla tíha celého světa. Složil si ruce za hlavou, mezi zuby stisknul stéblo trávy a zavřel oči. A pak pomalu, pomaloučku usnul. A zdál se mu sen. Sen plný astrální nehmoty, přírodních zákonitostí a života a neživota, ve kterém měl zcela nejednoznačný a přece tak jednoznačný pocit, že porozuměl Pravdě.
Snové variace na živé obrazy, které člověku každá ze skladeb post rock-gothic-doommetalového opusu magnum „Wildhoney“ švédských TIAMAT přehrává s uhrančivou samozřejmostí před očima, jsou něčím, s čím se na světové (nejen) metalové scéně jen tak nesetkáme. Proniknout do nich totiž znamená pro každého jedince nevídanou spoustu možností, kterak tohle album co nejlépe poznat, popsat a možná i definovat (ano, definovat, protože se s ním dostáváme do úplně jiných kategorií, než obyčejně). K tomuto závěru alespoň mě osobně vede jedna veledůležitá věc – pokaždé, když se do „Wildhoney“ zaposlouchám (a že už jsem tak učinil vskutku požehnaněkrát), nemohu se po celou jeho hrací dobu zbavit pocitu, že nám autoři jeho prostřednictvím dokážou sdělit cosi daleko více než jen překrásnou hudbu samotnou. I díky tomu se pak na cestě napříč albem můžete převtělit třebas do onoho symbolického človíčka, a vnímat, jak se se zřetelným respektem (a možná i čímsi posílen) poddává nezměřitelné všemoci Země („Wildhoney“, „Whatever That Hurts“), vnímat, jak je malý, skutečně malý, i když stačí jen velmi málo k tomu, aby byl velký, největší ze všech a ze všeho („The Ar“), a vnímat jeho pomalu se rodící strach tváří v tvář pronikání do všech rozměrů fenoménu přírody („25th Floor“, „Gaia“). Cítit jeho touhu a možná i troufalou domýšlivost, s níž by chtěl diktovat tempo celému vesmíru („Visionare“), a dokonale rozumět i jeho rozpačitosti, se kterou utíká od všech těch velkých myšlenek do náruče někoho, kdo mu doopravdy porozumí („Kaleidoscope“, „Do You Dream Of Me?“). A když se ještě jednou zachvěje pod dotykem nekonečna („Planets“), znovu s ním hledat východisko v hloubi souznění spřízněných duší („A Pocket Size Sun“).
Je ale tohle všechno vůbec možné? Je možné, aby kapela, která měla na kontě tři řadová alba a až dosud se profilovala jako ryze death-doommetalový subjekt, zčistajasna vytvořila podobný monument? Nezbývá mi, než pod tíhou celé řady důkazů, tvořících “Wildhoney“ od A až po Z, odpovědět kladně. TIAMAT alias Johan Edlund a Johnny Hagel (za ne nepodstatné pomoci německého světoběžníka Waldemara Sorychty) to po atmosféricko-psychedelickém vzoru PINK FLOYD dokázali. Stále ještě uvažujíce spíše doommetalově si pohráli s nekonečnými možnostmi nehmatatelné melancholické esoteričnosti, nechali tyhle dvě materie navzájem promísit s tím, že za každičký kovový riff či jiný podstatný okamžik dosadili nezpochybnitelnou myšlenku, a prostě a jednoduše překročili metalový Rubikon na místě, kde si to většina ostatních v té době (bavíme se samozřejmě o roce 1994) na poslední chvíli ještě raději rozmyslela. Navolňující klávesy a celá spousta mrazivých doprovodných zvuků, vícepolohový Edlundův vokál či drtivě úderné bicí (přechody ve „Whatever That Hurts“, to je prostě lahůdka) jako kovový výdech, jenž orosí nedotčené vševědoucí zrcadlo, to všechno do sebe zapadlo jak obrázek volného prostranství do posledních dveří labyrintu, jen vykročit. Zašeptat si v té chvíli pro sebe ještě jednou ono kouzelné: „Levou, jen levou ...“ bylo pro TIAMAT už jen čistě symbolickým aktem, neboť štěstěna se jim právě věnovala s plnou vervou. A tak se zase jednou psaly dějiny...
Tenhle med divokých včel ...
Johan Edlund
- zpěv, kytara
Johnny Hagel
- baskytara
Magnus Sahlgren (host)
- kytara
Waldemar Sorychta (host)
- klávesy
Lars Skøld (host)
- bicí
1. Wildhoney
2. Whatever That Hurts
[video]
3. The Ar
4. 25th Floor
5. Gaia
6. Visionaire
7. Kaleidoscope
8. Do You Dream Of Me?
9. Planets
10. A Pocket Size Sun
Amanethes (2008)
Commandments (Best Of) (2007)
The Church Of Tiamat (DVD) (2006)
Prey (2003)
Judas Christ (2002)
Skeleton Skeletron (1999)
A Deeper Kind Of Slumber (1997)
Wildhoney (1994)
The Sleeping Beauty /Live In Israel/ (Live) (1993)
Clouds (1992)
The Astral Sleep (1991)
Sumerian Cry (1990)
Datum vydání: Čtvrtek, 1. září 1994
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 42:04
Produkce: Johan Edlund, Waldemar Sorychta Studio: Woodhouse Studios
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
