OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
TIAMAT - Wildhoney
Sám, samotinký v lůnu té nejčistší přírody. Rozkvetlá louka, slunce žhnulo, cikády řvaly jako šílené a okolní vzduch se ani nehnul. Ani vlastně nevěděl, kde se tam vzal. Cosi ho najednou popohnalo k odpočinku a tak se uvelebil do voňavé trávy. Zvrátil hlavu a na chvíli se ztratil v blankytu jasné oblohy. Pak si úplně lehnul, jakoby na něj dolehla tíha celého světa. Složil si ruce za hlavou, mezi zuby stisknul stéblo trávy a zavřel oči. A pak pomalu, pomaloučku usnul. A zdál se mu sen. Sen plný astrální nehmoty, přírodních zákonitostí a života a neživota, ve kterém měl zcela nejednoznačný a přece tak jednoznačný pocit, že porozuměl Pravdě.
Snové variace na živé obrazy, které člověku každá ze skladeb post rock-gothic-doommetalového opusu magnum „Wildhoney“ švédských TIAMAT přehrává s uhrančivou samozřejmostí před očima, jsou něčím, s čím se na světové (nejen) metalové scéně jen tak nesetkáme. Proniknout do nich totiž znamená pro každého jedince nevídanou spoustu možností, kterak tohle album co nejlépe poznat, popsat a možná i definovat (ano, definovat, protože se s ním dostáváme do úplně jiných kategorií, než obyčejně). K tomuto závěru alespoň mě osobně vede jedna veledůležitá věc – pokaždé, když se do „Wildhoney“ zaposlouchám (a že už jsem tak učinil vskutku požehnaněkrát), nemohu se po celou jeho hrací dobu zbavit pocitu, že nám autoři jeho prostřednictvím dokážou sdělit cosi daleko více než jen překrásnou hudbu samotnou. I díky tomu se pak na cestě napříč albem můžete převtělit třebas do onoho symbolického človíčka, a vnímat, jak se se zřetelným respektem (a možná i čímsi posílen) poddává nezměřitelné všemoci Země („Wildhoney“, „Whatever That Hurts“), vnímat, jak je malý, skutečně malý, i když stačí jen velmi málo k tomu, aby byl velký, největší ze všech a ze všeho („The Ar“), a vnímat jeho pomalu se rodící strach tváří v tvář pronikání do všech rozměrů fenoménu přírody („25th Floor“, „Gaia“). Cítit jeho touhu a možná i troufalou domýšlivost, s níž by chtěl diktovat tempo celému vesmíru („Visionare“), a dokonale rozumět i jeho rozpačitosti, se kterou utíká od všech těch velkých myšlenek do náruče někoho, kdo mu doopravdy porozumí („Kaleidoscope“, „Do You Dream Of Me?“). A když se ještě jednou zachvěje pod dotykem nekonečna („Planets“), znovu s ním hledat východisko v hloubi souznění spřízněných duší („A Pocket Size Sun“).
Je ale tohle všechno vůbec možné? Je možné, aby kapela, která měla na kontě tři řadová alba a až dosud se profilovala jako ryze death-doommetalový subjekt, zčistajasna vytvořila podobný monument? Nezbývá mi, než pod tíhou celé řady důkazů, tvořících “Wildhoney“ od A až po Z, odpovědět kladně. TIAMAT alias Johan Edlund a Johnny Hagel (za ne nepodstatné pomoci německého světoběžníka Waldemara Sorychty) to po atmosféricko-psychedelickém vzoru PINK FLOYD dokázali. Stále ještě uvažujíce spíše doommetalově si pohráli s nekonečnými možnostmi nehmatatelné melancholické esoteričnosti, nechali tyhle dvě materie navzájem promísit s tím, že za každičký kovový riff či jiný podstatný okamžik dosadili nezpochybnitelnou myšlenku, a prostě a jednoduše překročili metalový Rubikon na místě, kde si to většina ostatních v té době (bavíme se samozřejmě o roce 1994) na poslední chvíli ještě raději rozmyslela. Navolňující klávesy a celá spousta mrazivých doprovodných zvuků, vícepolohový Edlundův vokál či drtivě úderné bicí (přechody ve „Whatever That Hurts“, to je prostě lahůdka) jako kovový výdech, jenž orosí nedotčené vševědoucí zrcadlo, to všechno do sebe zapadlo jak obrázek volného prostranství do posledních dveří labyrintu, jen vykročit. Zašeptat si v té chvíli pro sebe ještě jednou ono kouzelné: „Levou, jen levou ...“ bylo pro TIAMAT už jen čistě symbolickým aktem, neboť štěstěna se jim právě věnovala s plnou vervou. A tak se zase jednou psaly dějiny...
Diskuse: 45 příspěvků
Tenhle med divokých včel ...
Sestava
Johan Edlund
- zpěv, kytara
Johnny Hagel
- baskytara
Magnus Sahlgren (host)
- kytara
Waldemar Sorychta (host)
- klávesy
Lars Skøld (host)
- bicí
Skladby
1. Wildhoney
2. Whatever That Hurts
[video]
3. The Ar
4. 25th Floor
5. Gaia
6. Visionaire
7. Kaleidoscope
8. Do You Dream Of Me?
9. Planets
10. A Pocket Size Sun
Diskografie
Amanethes (2008)
Commandments (Best Of) (2007)
The Church Of Tiamat (DVD) (2006)
Prey (2003)
Judas Christ (2002)
Skeleton Skeletron (1999)
A Deeper Kind Of Slumber (1997)
Wildhoney (1994)
The Sleeping Beauty /Live In Israel/ (Live) (1993)
Clouds (1992)
The Astral Sleep (1991)
Sumerian Cry (1990)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Čtvrtek, 1. září 1994
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 42:04
Produkce: Johan Edlund, Waldemar Sorychta Studio: Woodhouse Studios
JINÉ POHLEDY
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
HODNOCENÍ
Čtenáři:
Počet čtenářských hodnocení: 69
VLOŽIT HODNOCENÍ
MŮRA - Needle Cathedral
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
SILO - Druhá řada
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
CYANIDE GRENADE - Cannibal Era
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
MANY EYES - The Light Age
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
American Primeval
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
FU MANCHU - The Return Of Tomorrow
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.