NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Parafrází na známý punkový slogan se honosí záhlaví dalšího zvukového experimentu kvarteta sdruženého kolem Radka Kopla. Za komančů tady s prvním noisecorem přišel zřejmě Milan Knížák, nyní ředitel Národní galerie. V Hollywoodu se z lidí, kteří uměli dělat různé zvuky prostřednictvím neobyklých udělátorů, vyvinula od éry němého filmu specializovaná skupina, jimž se začalo říkat šumaři nebo hlukaři a dnes jsou tito lidé dobře placenou součástí každého kvalitního filmového štábu. Nechápu, proč už barrandovské studio dávno neangažovalo Napalmed na tento lukrativní post. Měli by sebou hodit, než to udělá někdo jiný, protože to, co tahle povedení čtveřice vyvádí na ploše dvou hodin za zvukové a hlukové taškařice, to by vystačilo na dokreslení atmosféry pro celovečerní dokument ze života hlídačů vrakovišť a kovošrotů.
Všelijaký šrot, nějaké podomácky vyrobené kytary, kupovaná akustika, různé mikrofony, pochopitelně mixák a dokonce i kráječ na vajíčka (taky jsem na něj hrával) – to vše a ještě mnohem více jsou „ibanězky“ Napalmed. Roztomilý barevný booklet vás informuje, že na totmo díle se nacházejí pouze dvě skladby. Má to ale háček... První se jmenuje „Never mind the MSBR...“ a druhá „...here´s the MBFR.“ Sice nevím, co to znamená, ale myslím, že je to jedno. Důležitější je, že ta první má prý stopáž 56:44 a druhá taky 56:44. Ne, to opravdu není překlep, v bookletu to tak je napsáno. Ale pravda to není – je to kratší. Možná obě dohromady tu hoďku mají; neměřil jsem to, takže nevím. Neodolal jsem a poslechl jsem si první skladbu – je to docela poklidná relaxačka, vážně. Tedy pro člověka, který celý život netráví ve fabrice, protože takovému to jistě libé pocity nenavodí. Druhá skladba obsahuje především v závěru drsnější momenty. No co vám mám povídat, Napalmed jsou prostě jenom jedni. Pro někoho naštěstí, pro jiného naopak. Myslím, že Knížák by z nich měl radost...
1. MBR not MSBR
2. Never Mind The MSBR, Here's The MBFR
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.