Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak už je tu máme zase! Seskupení milovaných i nenáviděných, téměř vždy zábavných a v každém okamžiku s početnou armádou fanoušků za zády. Armádou ochotnou bránit jejich tvorbu stůj co stůj, klidně až do poslední kapky krve, a nucenou koupit každý jejich výtvor, ať už bude obsahovat cokoliv - i kdyby se mělo jednat o pouhé frontmanovo uprdnutí. Ne, tentokrát výjimečně není řeč o MANOWAR, jak by mohlo z předešlého vyplývat. To jen trio hledajících „vlků“ s úšklebkem vyplivlo novou studiovou nahrávku...
Nahrávku, která se v mnohém podobá zářezu předchozímu, ačkoliv je jeho pravým opakem. Nalezneme zde podobné harmonie, podobné zvukové plochy, podobnou práci s vokály – tak v čem je tedy rozdíl? Především ve skutečnosti, že ULVER couvli z maniakálně přeplácaného zábavního parku do temného, minimalisticky zařízeného (avšak vycizelovaného) obydlí. Odvrátili se od širokého spektra nálad k pocitu hlubokého smutku a zmaru a především – vykašlali se na experiment a přešli k muzice. Tam, kde bylo „Blood Inside“ albem nepřístupným a nesnadno se poslouchajícím, je „Shadows Of The Sun“ výtvorem v podstatě jednoduchým, silně návykovým a vrývajícím se pod kůži hned v průběhu prvního seznámení. Co však zůstává podobné, je určitý druh (snad) záměrného, a tedy i bavícího kýče, který je stejně jako posledně přítomen – jenom nabývá jiné podoby.
Tomu, co jste na „krvi uvnitř“ v průběhu prvních poslechů skrytě i otevřeně nenáviděli, se zde nedostává příliš prostoru. Kristofferův vokál již není tak vrstvený, komplikovaný a vytahovaný do protivných výšek (i mně, jakožto příznivci jeho hlasu, lezl tento v poslední době dost na nervy – počítaje v to i HEAD CONTROL SYSTEM). ULVER se tentokrát nesnažili nasázet co nejvíce muziky na co nejmenší plochu. Ponechali pouze základní kostru skladeb s jemnými, promyšlenými aranžemi, takže již nepřipomínají rozvášněný cirkus jako minule. Nyní působí více lidsky a – přesně podle jejich dřívějších prohlášení – jsou umírnění, temní a tragičtí. Do čehož pochopitelně spadá i nesmrtelná sabbathovská klasika „Solitude“, jíž zde vetklo trio ze severu vlastní podobu - nikoliv příliš přetvořenou, avšak výrazně podmanivou.
Pakliže se u „Blood Inside“ často hovořilo o návratu ke kytarám a prakticky i o zformování kapely v tradičním slova smyslu, zde je opět všechno jinak. Kompozice jsou vesměs vystavěny na vokálech, klávesových i smyčcových nástrojích a elektronických zvucích (spolupráce s rakouským performerem Christianem Fenneszem, který již dříve přispěl svým remixem skladby ULVER na album „1993-2003: 1st Decade In The Machines“, je zde snadno sledovatelná) a tvoří masivní, plynule se proměňující, kontemplativní a místy až ambientní plochy.
Vzhledem k úvodní chytlavosti desky jsem zvědav, zda „Shadows Of The Sun“ obstojí ve zkoušce časem a nevylučuji, že se mé hodnocení může v budoucnu pohnout směrem nahoru i dolů (zejména první možnost je po předchozích zkušenostech velmi reálná). Podstatné je, že jsou to opět ULVER, jak je máme rádi – ve výborné formě a zase v novém (a nemám teď na mysli jen podobu promo fotek). Ačkoliv se svým vrcholným dílům pánové Rygg, Sværen a Ylwizaker opět nevyrovnávají (koneckonců, vzhledem k jejich kvalitě se toto zdá být poněkud obtížným), nepřestávají ani ve svém smutku bavit.
The sun is far away
It goes in circles
Someone dies
Someone lives
In pain
Jsou to opět ULVER, jak je máme rádi – ve výborné formě a zase v novém.
8,5 / 10
Kristoffer G. Rygg
Jørn H. Sværen
Tore Ylwizaker
hosté:
Christian Fennesz
Pamelia Kurstin
- theremin
1. Eos
2. All The Love
3. Like Music
4. Vigil
5. Shadows Of The Sun
6. Let The Children Go
7. Solitude
8. Funebre
9. What Happened?
The Assassination Of Julius Caesar (2017)
ATGCLVLSSCAP (2016)
Terrestrials (2014)
Messe I.X-VI.X (2013)
Childhood's End (2012)
Roadburn (EP) (2012)
The Norwegian National Opera (DVD) (2011)
Wars Of The Roses (2011)
Shadows of the Sun (2007)
Blood Inside (2005)
Svidd Neger (2003)
A Quick Fix of Melancholy (EP) (2003)
1993-2003: 1st Decade in the Machines (kompilace) (2003)
Lyckantropen Themes (2002)
Teachings in Silence (kompilace) (2002)
Silencing the Singing (EP) (2001)
Silence Teaches You How to Sing (EP) (2001)
Perdition City (2000)
Metamorphosis (EP) (1999)
Themes from William Blake's The Marriage of Heaven and Hell (1998)
Nattens Madrigal - Aatte Hymne til Ulven i Manden (1997)
Kveldssanger (1996)
Bergtatt - Et Eeventyr i 5 Capitler (1995)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Jester Records / The End Records
Stopáž: 39:54
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
