Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak už je tu máme zase! Seskupení milovaných i nenáviděných, téměř vždy zábavných a v každém okamžiku s početnou armádou fanoušků za zády. Armádou ochotnou bránit jejich tvorbu stůj co stůj, klidně až do poslední kapky krve, a nucenou koupit každý jejich výtvor, ať už bude obsahovat cokoliv - i kdyby se mělo jednat o pouhé frontmanovo uprdnutí. Ne, tentokrát výjimečně není řeč o MANOWAR, jak by mohlo z předešlého vyplývat. To jen trio hledajících „vlků“ s úšklebkem vyplivlo novou studiovou nahrávku...
Nahrávku, která se v mnohém podobá zářezu předchozímu, ačkoliv je jeho pravým opakem. Nalezneme zde podobné harmonie, podobné zvukové plochy, podobnou práci s vokály – tak v čem je tedy rozdíl? Především ve skutečnosti, že ULVER couvli z maniakálně přeplácaného zábavního parku do temného, minimalisticky zařízeného (avšak vycizelovaného) obydlí. Odvrátili se od širokého spektra nálad k pocitu hlubokého smutku a zmaru a především – vykašlali se na experiment a přešli k muzice. Tam, kde bylo „Blood Inside“ albem nepřístupným a nesnadno se poslouchajícím, je „Shadows Of The Sun“ výtvorem v podstatě jednoduchým, silně návykovým a vrývajícím se pod kůži hned v průběhu prvního seznámení. Co však zůstává podobné, je určitý druh (snad) záměrného, a tedy i bavícího kýče, který je stejně jako posledně přítomen – jenom nabývá jiné podoby.
Tomu, co jste na „krvi uvnitř“ v průběhu prvních poslechů skrytě i otevřeně nenáviděli, se zde nedostává příliš prostoru. Kristofferův vokál již není tak vrstvený, komplikovaný a vytahovaný do protivných výšek (i mně, jakožto příznivci jeho hlasu, lezl tento v poslední době dost na nervy – počítaje v to i HEAD CONTROL SYSTEM). ULVER se tentokrát nesnažili nasázet co nejvíce muziky na co nejmenší plochu. Ponechali pouze základní kostru skladeb s jemnými, promyšlenými aranžemi, takže již nepřipomínají rozvášněný cirkus jako minule. Nyní působí více lidsky a – přesně podle jejich dřívějších prohlášení – jsou umírnění, temní a tragičtí. Do čehož pochopitelně spadá i nesmrtelná sabbathovská klasika „Solitude“, jíž zde vetklo trio ze severu vlastní podobu - nikoliv příliš přetvořenou, avšak výrazně podmanivou.
Pakliže se u „Blood Inside“ často hovořilo o návratu ke kytarám a prakticky i o zformování kapely v tradičním slova smyslu, zde je opět všechno jinak. Kompozice jsou vesměs vystavěny na vokálech, klávesových i smyčcových nástrojích a elektronických zvucích (spolupráce s rakouským performerem Christianem Fenneszem, který již dříve přispěl svým remixem skladby ULVER na album „1993-2003: 1st Decade In The Machines“, je zde snadno sledovatelná) a tvoří masivní, plynule se proměňující, kontemplativní a místy až ambientní plochy.
Vzhledem k úvodní chytlavosti desky jsem zvědav, zda „Shadows Of The Sun“ obstojí ve zkoušce časem a nevylučuji, že se mé hodnocení může v budoucnu pohnout směrem nahoru i dolů (zejména první možnost je po předchozích zkušenostech velmi reálná). Podstatné je, že jsou to opět ULVER, jak je máme rádi – ve výborné formě a zase v novém (a nemám teď na mysli jen podobu promo fotek). Ačkoliv se svým vrcholným dílům pánové Rygg, Sværen a Ylwizaker opět nevyrovnávají (koneckonců, vzhledem k jejich kvalitě se toto zdá být poněkud obtížným), nepřestávají ani ve svém smutku bavit.
The sun is far away
It goes in circles
Someone dies
Someone lives
In pain
Jsou to opět ULVER, jak je máme rádi – ve výborné formě a zase v novém.
8,5 / 10
Kristoffer G. Rygg
Jørn H. Sværen
Tore Ylwizaker
hosté:
Christian Fennesz
Pamelia Kurstin
- theremin
1. Eos
2. All The Love
3. Like Music
4. Vigil
5. Shadows Of The Sun
6. Let The Children Go
7. Solitude
8. Funebre
9. What Happened?
The Assassination Of Julius Caesar (2017)
ATGCLVLSSCAP (2016)
Terrestrials (2014)
Messe I.X-VI.X (2013)
Childhood's End (2012)
Roadburn (EP) (2012)
The Norwegian National Opera (DVD) (2011)
Wars Of The Roses (2011)
Shadows of the Sun (2007)
Blood Inside (2005)
Svidd Neger (2003)
A Quick Fix of Melancholy (EP) (2003)
1993-2003: 1st Decade in the Machines (kompilace) (2003)
Lyckantropen Themes (2002)
Teachings in Silence (kompilace) (2002)
Silencing the Singing (EP) (2001)
Silence Teaches You How to Sing (EP) (2001)
Perdition City (2000)
Metamorphosis (EP) (1999)
Themes from William Blake's The Marriage of Heaven and Hell (1998)
Nattens Madrigal - Aatte Hymne til Ulven i Manden (1997)
Kveldssanger (1996)
Bergtatt - Et Eeventyr i 5 Capitler (1995)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Jester Records / The End Records
Stopáž: 39:54
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
![MANES - [view]](/files/pictures/articlescovers/cover_manes_vie012.jpg "MANES - [view]")
