OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tady máme další demonadílku. Proud nahrávek z domacích luhů a hájů (ve většině případů bohužel) neustává, a tak my jako redakce jsme nuceni se tomuto faktu postavit čelem. Přejeme příjemné počtení…
NIENOR – Bezejmenný
Tato skupina je pro mne celkem příjemným zjevením na naší blackmetalové scéně. Nepřichází sice s ničím novým, neúplná sestava a programovaná rytmika také výslednému dojmu nepřidají, stávající aranžérská práce skupiny by však v rámci žánru mohla být zajímavým příslibem do budoucnosti. Skladby nejvíce nad vodou drží práce obou kytaristů, kteří se dokáží skvěle doplňovat a fakt, že s programováním bicích si někdo dal alespoň trochu práce navíc. Určitá sterilita, kterou neživý bubeník do materiálu vnáší, je však znát. Texty se noří do epických blackmetalových klišé, nicméně oceňuji odvahu předkládat materiál v domácím textovém balení, které ve výsledku nevyznívá hloupě, což je bolístka mnohých podobných spolků. Mužský skřehotající vokál i ženský melodický zpěv, který ho v menší míře doprovází, s hudbou dokonale korespondují a ačkoliv zpěvačka Jana není vlastníkem příliš zajímavé barvy hlasu, se svou výbavou dokáže umě a intonačně celkem čistě zacházet. Poněkud smíšené dojmy mám z klávesové mlhy, která se vyžívá v zoufale omletých zvukových rejstřících. Na počátku třetí skladby „Poslední oběť“ jsem měl chvilku pocit, že jsem se přenesl na počátek devadesátých let a hraji nějakou fantasy pohádkovou adventuru v šestnácti barvách a zvuk poslouchám z prvních hybridů zvukových karet a PC speakru. Skladbám se nedá upřít melancholický a atmosférický podtón i zajímavé skladatelské tendence. Pokud pro příště NIENOR dodají ještě kvalitnější zvuk a opatří si živou rytmiku, mohlo by jít o zajímavou mladou posilu naší blackmetalové scény.
(6 / 10)
www.nienor.mysteria.cz
RIP
X-CORE - Between Heaven And Earth
S tvorbou new school hardcore (kam vy na ty škatulky chodíte?) bandy X-CORE jsem doposud neměl tu čest, ale soudě dle napsaného jsem je měl zařazené někam k amerických PRO PAIN. Jejich novinkové EP „Between Heaven And Earth“ obsahující pouhé dvě skladby mě však přesvědčilo o něčem jiném. A to především o tom, že jihlavští hojně sázejí i na melodiku a výrazné refrény. Možná právě tato dvouskladbová nahrávka charakterizuje jejich snahu pohnout se z místa. Je z ní slyšet, že svoje vzory mají naposlouchané dobře a že jim snaha obměkčit tvrdé jádro nějakou tou melodií není cizí. Samozřejmě, že nechybějí ani skočné nájezdy tvrdých kytar. Jen by to alespoň z mého pohledu chtělo ostřejší a hutnější zvuk. Každopádně vcelku nadějně znějící věc. Moudřejší ale budeme až po výdatnější ochutnávce. Dvě skladby jsou stále příliš málo na nějaký hlubší dojem, ale i na bodové ohodnocení.
www.x-core.cz
Dalas
CONCRETE - Pevný bod
Ufff, tak tohle teda ne. Plzeňské CONCRETE lze na tuzemské hardcore / metalové scéně považovat už pomalu za veterány. Vždyť svoji první nahrávku datují do roku 1999. Neměl jsem možnost slyšet předchůdce té aktuální pojmenované „Pevný bod“, ale něco mi říká, jakoby se v jejich projevu od toho roku 1999 moc nezměnilo. Když pominu nepříliš podařený zvuk, kdy se do popředí až příliš agresivně tlačí výšky a kytary místo hřmění spíše bzučí jako křídla sršně během útoku, tak nám zůstanou už i nás tisíkrát omleté hudební postupy. Ono by to v zásadě nevadilo, jen kdyby samotná kapela nabídla nějakou přidanou hodnotu v podobě osobitého přístupu k věci anebo alespoň pořádného tahu na branku. Nic z toho se neděje. CONCRETE balancují někde na pomezí hardcore a thrash metalu, v refrénech však rádi spíše melodie než agresi. Střídání tvrdých vokálních partů s těmi zpěvnějšími lze považovat za jednu z podařenějších věci této nahrávky. Odmyslet si však během poslechu musíte texty, které se na můj vkus snaží působit až příliš drsňácky a ze života, aby byl pak výsledný dojem spíše úsměvný. Jestliže se CONCRETE snaží tímto dílkem nějak prorazit, tak mám obavy, že na svém statusu lokální kapely toho příliš nezmění. V tomto ohledu mají před sebou ještě velice dlouhou cestu.
(3 / 10)
www.concrete-bv.com
Dalas
PAVOUCY - Demo
Sami sebe klasifikují jako atypický rock, který se vyznačuje hlavně stylovou nezařaditelností. Přiznám se, že jsem této definici zkoušel chvilku věřit, ačkoliv již název kapely mě měl varovat. PAVOUCY produkují český řízný bigbít ve své neryzejší formě. Zoufale sterilní skladby, které můžete slyšet v každém druhém obecním kulturáku se sice mohou pochlubit zvukovým oděním, šitém ve studiu Hostivař, ale ani šikovné ruce sonického mága Šikýře nedokázaly z tohoto materiálu udělat něco výjimečného a to jak z producentského, tak zvukového hlediska. Popravdě řečeno již dlouhou dobu jsem neslyšel tak slabý výsledek z pražské zvukové bašty v Hostivaři. Písničky mají klasickou stavbu, klade se důraz na zapamatovatelné refrény, které však ve výsledku působí poněkud bezzubě. Posuďte sami: „…táhla si děvko za jiným, nemělas důvod odcházet, pro tvoje oči nevinný budem se spolu rozcházet…“. Zábavový rock s lehce hospodským odérem předkládaný českolipskými členovci působí ve výsledku omšele a impotentně. Přirovnání k několikrát vyluhovanému sáčku čaje se přímo nabízí, možná s poznámkou, že onen sáček byl použit i zakoupen v dobách, kdy se používala finanční metrika „Kčs“. Varuji všechny milovníky atypického rocku! Sem NE!
(2 / 10)
RIP
STRIGULI – Demo 2007
Bratislavská formace STRIGULI se vydala po deathmetalové cestě, ze které ráda schází a dodává tak své tvorbě odstíny jiných žánrů. Od hardcoreových rozbušek po melodičtější crustové a punkové lajny. Právě tyto vlivy a spojení jsou asi tím nejzajímavějším, čím se STRIGULI mohou chlubit. Kdyby si kapela ponechávala pouze svoji deathovou tvář, půjde v rámci žánru o formaci, která se ve své vlastní šedi rychle ztratí. Pro mne asi nejzajímavější kousek z šestikusé kolekce je rozsekaná „(You Make My Stomach) Sick“ s grindovým, houpajícícm se prasečím rykem. Velkou škodou jest, že většina písní je zatížených kolovrátkovitým syndromem, díky němuž vás zaujme prvních několik poslechů, ale po čase začnou nudit a na zvuku bohužel nepřidá ani zvuk, který nemá metalový atak a důraz. Písním chybí výrazná místa, která by dokázala pevně chytit ušní boltec a přesvědčit ho o tom, že se děje něco zajímavého, což zamrzí hlavně v přímočařejších částech , kde by se dalo mnohem lépe pracovat s melodiemi. Jsem však přesvědčen o tom, že těch několik zajímavých záchvěvů, kterými STRIGULI na svém aktuálním demu disponují, může pustit kořeny a košatěji prorůst celou tvorbou.
(4 / 10)
RIP
POSITIVE MIND – Lost Kids
Plzenští POSITIVE MIND jsou typickým představitelem lokální core scény. Reprezentují spíše umírněnější formu výrazně vycházející z hardcore kořenů, ale v jejich hudbě se zrcadlí i dnes již ne příliš populární nu-metalová složka. Čtyři skladby prezentované na „Lost Kids“ neobsahují žádnou lacinou podbízivost, nenajdeme zde však ani nějak šokující nápaditost. V dusajících skladbách jako by chyběl nějaký oživující prvek, melodie jsou spíše náznakové a pokusy o pestrost se většinou utopí ve stereotypním opakování. Máme však co do činění s šikovně poskládanými postupy, které staví na rázně přímočaré rytmice, silově vypjatém vokálu a řezajících kytarách, což jako celek rozhodně nevyznívá hluše i díky povedenému zvukovému balení. Ohlušujícím překvapením POSITIVE MIND rozhodně nejsou, jejich skladby napoprvé proplují kolem jako příjemná kulisa k pohodovému dýchánku, později se naopak rotující motivy snadno oposlouchají. Asi by to chtělo trochu kontrastních hudebních barviček, nebát se třeba i výraznější melodiky, nebo si trochu pohrát s rytmikou a rozbít onen stereotyp, který kazí dojem z jinak velmi slušně odvedené práce.
(5,5 / 10)
Noisy
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.