OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je celkem s podivem, že o kapele DIMENSION ZERO se toho zatím moc nenamluvilo. Poněkud zarážející fakt, vždyť participace takových kapacit jako jsou Jesper Strömblad (IN FLAMES), Joakim Göthberg nebo nový kytarista SOILWORK Daniel Antonsson by teoreticky měla mít všechny předpoklady pasovat nahrávku „He Who Shall Not Bleed“ do pozice jednoho z nejvíce vyhledávaných artiklů letošní sezóny. Leč opak je pravdou. Švédové se potácejí životem bez výraznějšího zájmu už pěknou řádku let, momentálně dokonce nemají ani label schopný uvést jejich novinku na evropský trh. O poznání více se jim však daří v Asii, alespoň videa na youtube z šikmookých kolbišť tomu jednoznačně nasvědčují a tomu logicky odpovídá i zájem labelu Toys Factory, jenž nahrávku už dávno emitoval pro potřeby japonských příznivců.
Vzhledem k výše uvedené sestavě není moc těžké tipnout si jakou stylovou škatulku to DIMENSION ZERO vlastně okupují. Již od debutového MCD jsou věrni energickému fúzování death a thrash metalu, spadají tedy do úplně stejné skupiny jako krajané TAETRE, CARNAL FORGE, THE DUSKFALL nebo THE CROWN. Nutno však podotknout, že jejich projev není v rámci téhle ohromné neo-thrashové líhně kdovíjak nápadný a svojský. DIMENSION ZERO sice mají výtečného řvouna Göthberga a chlubí se Strömbladovými nezaměnitelnými melodiemi (samozřejmě mluvíme o receptech z naprosto zásadní gothenburské kuchařky „Whoracle“), ovšem rozhodně nevystupují z řady svých konkurentů tak výraznou měrou jako třeba BY NIGHT nebo DARKANE.
„He Who Shall Not Bleed“ snad ani nemůže být typičtějším pokračovatelem předchozího díla „This Is Hell“. Kromě většího podílu chytlavých linek v bridgích a výrazněji oddělených refrénů totiž zůstává naprosto všechno při starém. Švédové nejsou kdovíjací podnikavci, už před dvanácti lety si jasně vytyčili své pozice a nehodlají z nich za žádnou cenu byť jen o malý krůček ustupovat. Zdá se mi, že tento pakt prominentních muzikantů slouží především pro jejich odreagování se od permanentního tlaku, kterému jsou dozajista vystaveni ve svých domovských kapelách. Tím však nechci v žádném případě nějak shazovat kvalitu nebo ubírat na vážnosti jména DIMENSION ZERO, tenhle projekt totiž není o nějakém prostoduchém šaškování ve zkušebně ve volném čase a zcela jistě neslouží jako odkladiště druhořadých myšlenek, na které se jaksi nedostalo na albech IN FLAMES nebo SOILWORK. „He Who Shall Not Bleed“ je poctivým thrash/death metalovým výliskem, pravda DIMENSION ZERO přísně dbají na konzervativní receptury, zásadně nevynášejí trumfová esa v podobě originálních výrobních postupů, nicméně i přesto se poslouchají velmi příjemně a nemají sebemenší problém udržet moji koncentraci v pohotovosti. Tohle neplatí pouze v případě poslední bonusové položky „Staying Alive“, coveru BEE GEES, samozřejmě hozeného do zběsilého zasekávaného kvapíku. Tady raději volím důrazné „stop“, neb tato nesmírně úlisná skladbička mi nedělá dobře ani v neo-thrash metalovém rouchu.
Album, které by se dalo odbýt jednou klišovitou větičkou, a sice „dobře odvedená práce“. Ne, třetí řadová deska DIMENSION ZERO se v ohromné žánrové konkurenci určitě neztratí, nicméně nebude ani šokovat jako svého času „The Chainheart Machine“, „The Haunted“, „Expanding Senses“ nebo „Burn The Flags“.
Album, které by se dalo odbýt jednou klišovitou větičkou, a sice „dobře odvedená práce“. Ne, třetí řadová deska DIMENSION ZERO se v ohromné žánrové konkurenci určitě neztratí, nicméně nebude ani výrazně šokovat jako svého času „The Chainheart Machine“, „The Haunted“, „Expanding Senses“ nebo „Burn The Flags“.
7 / 10
Joakim Göthberg
- zpěv
Jesper Strömblad
- kytara, baskytara
Daniel Antonsson
- kytara
Hans Nilsson
- bicí
1. He Who Shall Not Bleed
2. Unto Others
3. A Paler Shade Of White (A Darker Side Of Black)
4. Hell Is Within
5. Red Dead Heat
6. I Can Hear The Dark
7. Going Deep
8. Is
9. Deny
10. The Was
11. Way To Shine
12. Staying Alive (BEE GEES cover)
He Who Shall Not Bleed (2007)
This Is Hell (2003)
Silent Night Fever (2002)
Penetrations From The Lost World (MCD) (1997)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Toys Factory (pro Japonsko)
Stopáž: 34:11
Produkce: DIMENSION ZERO and Arnold Lindberg
Studio: IF Studios
Přechozí záseky jsou lepší, ale tohle jde taky:)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.