Odpusťte mi. Budu asi trochu žoviálnější a osobnější než obyčejně. Nová vlna plzeňské (i přespolní) omladiny, které odkojila silná západočeská coreová generace složená z kapel jakými jsou DIVE, MADE BY THE FIRE nebo JETWAY, se nám tu má totiž čile k světu. Já už si zvyknul na to, že nám tu hopsali pod pódiem, a nyní si musím zvykat, že skotačí i na něm a ještě při tom řežou do kytar. To už je na člověka v letech s rostoucím bůčkem a začínající pleší celkem dost změn najednou. A nejen to! Různě nám tu fúzují, vytvářejí nové skupiny a na rozdíl od dvou posledně jmenovaných výše se stavějí aktivně i ke studiové práci. Voni tu normálně točí desky!!! Otazník se nám vznášel pouze nad tím, jestli ty naše klučiska, co si mezi sebou rádi postěžují na ošklivého velkohubého strejce RIPa, dospěli dost na to, aby se odtrhli od pověstného mateřského prsu…

A teda, spíš jakože tak jako i jo. Ale dodat se k tomu prostě musí, že vono to mlíko neni voda a kojná se přece jen na těch raubířích podepsala. Ale proč to rozmatlávat, on kytarista Looser stejně ví, že mluvím hlavně o něm. Viď, že to víš, Martine? No vidíte, kejvá! Ví to! No a neboj, nosálovskou kytaru tu zmiňovat nebudu, vím, že to nemáš rád a že se pak čílíš. Tak to jsme vyřídili a teď pojďme k tomu hlavnímu. K tomu, co nám kluci dneska uvařili. A hezky popořadě. Na začátku nás nechali trochu tápat. Éterické kytarové stěny v té první pecce, které nám prořízne mnohokrát v minulosti slyšený riff (že by hošiska podcenili v mládí ten mateřský prs? Ale ne ne ne, ono to určitě ještě přijde, dyk sme jen na začátku, oni se tak lacině nedají...), který nabírá na síle, intenzitě a pak nám vyšumí a následuje looserovská (všímej si, Martine, že nepíši nosálovská, jo?) kytarová éterika. A pak přichází to, z čeho mám na živých koncertech největší strach – Afrův zpěv. On si ty melodický vokály dělá hezký, jako o tom žádná polemika, ale zazpívat to tak, jak to má bejt – to se mu jen tak nepoštěstí. Ale co to? Náš lamač dívčích srdcí na cédé ve svých melodických zpěvech drží linku! A nejen to – on intonuje! Tleskám! A dokonce aniž by se vytratil jeho emotivní, lehce hysterický afekt (on teda v tom výrazu trochu přihrává, ale my to víme, on to uvnitř ví taky a navíc spokojeně kejváme, páč při pódiovce to vypadá, jakože fakt dobře), dokáže si s vokálem hezky pohrát a pěkně vygradovat, aby byl připraven nástup druhého pěvce Morbiho. No pěvce… On nám Míša Pavlíků spíše hlasem hobluje podlahu, než že by zpíval nějaký ty árije. Ale hezky hobluje, své řemeslo se za těch pár let naučil a zvládá jej s přehledem (trochu víc toho karisma a bude to tam, věř mi!). Tak a pro ty méně zúčastněné, co se v tom trochu ztrácejí – BÉTÉÓČKA maj dva zpěváky. Kubík je ten víc emo (nosí i emopatku a říká se mu Afro), obstarává vše od melodických vokálů, naléhavých zpěvodeklamací, screamařských poloh, po řádně obroublé vřeštění. No a Míša (nenosí emopatku, ale zase má na sobě spoustu železného bordelu, kterému říká piercing, a přezdívá se mu Morbi). On je ten zlý. Metalcoroevě štěkající zubatá bestie, co tedy štěká ostošest, ale nekouše. No a koho to tam máme ještě? Loosera, toho už sem zdrbnul zezačátku, takže Vadima a Sláwka – tedy rytmickou sekci. Ta je celkem přímá, ale účelná, efektivní a rozhodně dokáže pracovat s dynamikou skladeb.

Zvuk je na epéčko fakt luxusní, na některých nástrojích je při důkladnější analýze sice nepatrně znát, že se trochu rozplizávalo a mlžilo kvouli neposlušným prstíkům při nahrávání (co, Sláwo?), ale to posluchač, který to přímo nehledá, nepozná. Jo, jsem rejpal, přiznávám. A teď všichni kromě Sláwy neposlouchat! Jen tak mezi námi, ty vole, nikde to ale nešiř –  já mam ve studiu úplně ty samý problémy, analog by mi zabil. Tak teď už můžou poslouchat i ostatní, zpátky k tomu chytračení nad deskou: Proplétající se vokály jsou jednoznačně nejsilnější a nejcitlivější stránkou alba, dokáží být něžné a rozechvělé i silné hrubé, brutální a drásající přesně v těch místech, kde by měly být. Zpracování obou vokálů (zdvojení apod.) je dělané tak, aby cvičilo s životním tepem skladeb, a také se to vede. Současně se BTO mohou pochlubit refrény, které mají v rámci žánru hitový potenciál a zarývají se pod kůži, aniž by měl člověk pocit, že konzumuje obsah z nějaké laciné injekční stříkačky. V textech se objevují velmi často poněkud omleté fráze typu „time to die“, „born to kill“, „time to cry“ (ano správně, maj to v angličtině), ale nevadilo mi to tu více než málo. Ale jinak je to fajn a hoši příjemně překvapili.

PS: Jo a pro chytráky, co budou tvrdit, že pokud dostanu promáč, tak mam napsat pořádnou recenzi, (podobně jakože pokud mám akreditaci, tak mám napsat pořádnej report … to je zas na tebe, Marku, taky kejvá, takže…VÍ), promáč nemam já, má ho Thorn, ale nechtěl to psát, takže tak…