Když se zhruba před rokem vrátili na hudební scénu kdysi celkem uznávaní doomaři SOLITUDE AETURNUS, jejich album „Alone“ vpadlo do úplně jiného světa, než pro který byl onen materiál připraven. Svět pochmurně náladových hudebních výletů se rozrostl o spoustu temných výhonků, za všechny jmenujme třeba vlnu post-hardcore depkařů okolo kapel jako CULT OF LUNA. Klasický doom tak v silné konkurenci začal vyznívat často až stroze a suše, i tomu je možné přičítat slabou odezvu, kterou album „Alone“ sklidilo. Druhou stranou mince pak je samozřejmě i nevýraznost vlastního novinkového materiálu, který asi stěží může konkurovat skladbám z vrcholného období kapely. Napravit reputaci tak může koncertní DVD, které dokáže těžit i z klenotů minulosti.

Díky činorodosti polských Metal Mind Productions máme šanci zastihnout SOLITUDE AETURNUS ve formě v jaké se nacházeli na začátku roku 2007. Záznam koncertu z varšavského Stodoła se překvapivě stává důkazem o životaschopnosti skupiny i v poněkud pozměněných kulisách současného hudebního světa. Tím hlavním pozitivem je především kvalitně ošetřený zvuk, ve kterém pak vynikají velmi přesvědčivé výkony celé skupiny v čele se specifickým projevem zpěváka Roberta Lowa. Samozřejmě se hned začne vkrádat červíček pochyb o „čistotě“ živého záznamu, neboť především samotný vokál nevyzařuje živou nedokonalost, a tak se vkrádá myšlenka studiových úprav. Pocit jejich přítomnosti posiluje i zdání občasných nesynchronů mezi vlastním zpěvem a mimikou Roberta Lowa, které zřejmě unikly jinak pozornému střihači. Nicméně pokud nebudeme trvat na autenticitě a studiovou kosmetiku přijmeme, je nutno pochválit jak vlastní výkony skupiny, tak zvukovou stránku celého záznamu, která je vyvážená a plně respektující daný hudební styl. Máme tak možnost vychutnávat silné a plastické zvuky depresivních harmonií, ostré až deathové riffy, které především ve staré tvorbě SOLITUDE AETURNUS také nechybí a i čistě znějící kytarová sóla, jež se v živém provedení vznášejí nad skladbami jako logické ozdoby. Playlist je mixem nové a staré tvorby, kdy stěžejní páteř logicky tvoří skladby z loňského alba „Alone“. Trochu nevyvážené se zdá zastoupení staršího období, kdy je hned čtyřmi skladbami prezentována deska „Through The Darkest Hour“, zatímco na ostatní zbylo prostoru jen poskromnu, obzvláště trochu zamrzí přezíravé chování k albu „Downfall“, ze kterého zazní jediná skladba „Phantoms“. A deska „Beyond The Crimson Horizon“ není zastoupena vůbec. Dočkáme se ale kousku „Days Of Prayer“ (ze specifického alba „Adagio“), který ke konci koncertu vytváří příjemnou gradaci. I přes tuto nevyrovnanost playlistu představuje DVD kvalitní průřez tvorbou skupiny, což při výborné zvukové kvalitě dostává formu hodnotné hudební kompilace, tedy jakéhosi best of.

Vizuální stránka je bohužel jen postradatelným bonusem a za vlastním hudebním a interpretačním obsahem značně pokulhává. Upoutá prvotní rozostření obrazu způsobené i mlžným oparem, ve kterém se tříští světla. To spolu s barevnou „šedivostí“ kontrastů příliš do dění na pódiu nevtáhne. Postupně však jako by se kvalita obrazu vyjasnila a ustálila na příjemné úrovni. Ubyla, až téměř zmizela mlha, která je sice efektní koncertní kulisou, kameramanům však stěží může dělat přítele. Zřejmě tu během koncertu zasáhlo něčí všímavé oko. Vlastní skupina pak působí na pódiu příliš nehybným dojmem, což podporuje i značně statické snímání kamerami. I když ono nejde ani tak o snímání statické, kamery stále najíždějí a posouvají své zorné pole, ale většinou v líných a šablonovitých pohybech, které se neustále opakují, takže má člověk brzy pocit, že se dívá dokola na jedny a ty samé záběry. O nějaké šou skupině evidentně nejde, celý koncert se nese v duchu jednolitého bloku hudby, kde vlastní hudebníci prostě „jen“ hrají. Robert Lowe ve své sutaně s rudou šerpou a křížem na krku působí vizuálně tak trochu jako Big Boss po odtučňovací kůře a jeho „frontmanské“ vystupování, kdy kromě zpěvu řekne první slovo až po hodině koncertu, a i to jen poděkuje publiku, je více než rezervované. Jako by si spíš meditoval někde ve svém vlastním světě. Střídmé mluvené vstupy (které obstarává kytarista John Perez) dávají koncertu na jedné straně příjemný spád, na druhé nedochází k dostatečné interakci s publikem, čemuž pak odpovídá i odezva ze sálu, která dle občasných záběrů nedosahuje nijak uchvacujících rozměrů. Výraznější gradaci jako by koncert dostával až v posledních deseti minutách, kdy ožije i samotný Lowe a najednou probuzen ze své letargie srší energií, což se nakonec projevuje i na dynamice vlastního vokálu.

Tradičními bonusy, které na DVD naleznete, jsou pak především bootlegy z ranného období kapely, které však mají hodnotu maximálně jako připomenutí starých časů. Zvláště záznam skladeb ještě z roku 1987 je hodně poplatný době i tehdy teprve začínající skupině.

Možná trochu překvapivě nepůsobí „Hour Of Despair“ jen jako nostalgická vzpomínka na v současnosti poněkud živořící doomový styl, ale je ukázkou fungující produkce skupiny, která sice nedokázala na návratovém albu „Alone“ stoprocentně přesvědčit, přesto se díky tomuto DVD nestalo její znovuobjevení na scéně zbytečným.

Zvuková a interpretační stránka nahrávky (8/10)
Dramaturgické a vizuální zpracování (5/10)