Když po pětihodinovém letu z Istanbulu dosedl Boeing tureckých aerolinek na letiště Manas ležící nedaleko od kyrgyzského hlavního města, připadali jsme si, jako bychom se ocitli uprostřed válečné zóny. Řady letadel s nápisem US Air Force nevypovídaly příliš o tom, že bychom se měli nacházet na letišti určeném pro civilní dopravu. Právě zde, poté, co se americká vojenská přítomnost znelíbila uzbeckému diktátorovi Karimovi, rozložila svůj stan americká armáda a právě odsud podniká letecké výpady na o několik set kilometrů jižně se nacházející Afganistán. Letiště Manas je zároveň i tím vzácným místem, kde se na relativně malé ploše nachází jak americká, tak i ruská armádní základna, což obzvláště v současné době oživování vzpomínek na studenou válku působí nanejvýš paradoxně.

Nerad bych vás však militaristicky pojatým úvodem odrazoval od dalšího čtení o cestě naší čtyřčlenné výpravy do nádherné a divoké středoasijské země, která nese název Kyrgyzstán. Studenou válku jsem však nevzpomínal náhodou, neboť právě tento u nás stále nepříliš známý stát byl po dlouhá léta součástí Sovětského svazu – vůdce jedné strany Studené války. Ty časy jsou však pryč a i díky tomu se země už více jak patnáct let užívá samostatnost. O tom, že to nebyla a stále nejsou léta zrovna lehká, asi není nutné nijak zvlášť polemizovat. Problémem de facto všech nově vzniklých středoasijských států (kromě Kyrgyzstánu ještě Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán a Turkmenistán) ať už ve větší, či menší míře byla právě silná ekonomická provázanost s Ruskem, která po přerušení svazků měla za následek velice tíživou ekonomickou situaci a v Tádžikistánu dokonce i do roku 1997 občanskou válku. Druhým velikým problémem jsou autoritářské prezidentské režimy, kdy jednotliví vládcové, rekrutující se ze starých komunistických struktur, nejsou zárukou ekonomického a v rámci regionálních tradic a zvyklostí alespoň částečně demokratického vládnutí. Kyrgyzstánu se naštěstí vyhnula orwellovská diktatura po vzoru Turkmenistánu, či stalinistický model ala Uzbekistán, nicméně dva roky starý státní převrat nevypovídá o příliš stabilním politickém režimu. Přesto však lze z pohledu Evropana zemi hodnotit jako v regionu nejdemokratičtější a z hlediska přístupu státních úřadů k cizincům i nejliberálnější. To jsme poznali ihned po překvapivě bezproblémovém absolvování pasové kontroly na letišti.

Tři dni v Biškeku - aneb jak co nejrychleji vstřebat kulturní šok
Hlavní město Biškek nese všechny rysy sovětské architektury. Díky tomu, že za opravdové město jej lze považovat teprve až právě s nástupem sovětské éry, milovníky historických památek nadchne jen sotva. V některých článcích jsem se dočetl, že se jedná o město moderní, s čímž se dá souhlasit. Ovšem toto tvrzení je potřeba posadit do regionálního kontextu, neboť optikou člověka z ekonomicky vyspělejší části světa působí Biškek především jako betonová džungle, postavená přesně dle šílených plánů socialistických stavitelů. Naše očekávání bezhlavé panelákové změti však záhy vystřídaly příjemné pocity z pohledu na rozsáhlé městské parky plné zeleně, které výdatně zavlažují důmyslně vystavěné kanály, přivádějící vodu z nedalekých ledovců v pohoří Ťan-šan.

Zatímco okraj města tvoří prazvláštní směs panelových sídlišť, které však navzdory typické uniformitě nezapřou snahu architektů respektovat středoasijské kulturní tradice, skromných domečků, mešit a chudinských příbytků, centrum dýchá příjemnou atmosférou metropole asijského státu. Kolorit pak dotvářejí především dlouhé bulváry, v současnosti doslova přecpané chaoticky přejíždějícími automobily snad všech poválečných generací, s věčně nervózními řidiči, kteří neváhají použít klakson při sebemenší zámince a všudypřítomným neuvěřitelně agresivním smradem z výfukových plynů tvořených nekvalitním, avšak velice levným benzínem. Biškek je zároveň městem, kde vedle sebe bez sebemenších problémů žije početná ruská menšina s domácí kyrgyzskou většinou. Neobvyklé pak nejsou ani národnostně smícháné milenecké páry.

Co však překvapilo, byl i na hlavní město poměrně výrazný zájem o naši přítomnost. Navzdory tomu, že Kyrgyzstán není zemí, kam by se snad hrnuly davy zahraničních turistů (nepočítáme-li četné Kazachy každé léto směřujících k jezeru Issyk Kul), touha místních se s námi seznámit, vyfotogrovat či jen tak prohodit pár slov o tom odkud jsme a jak se nám tu líbí, nás příjemně zaskočila. Během poflakování se v parcích v centru jsme neunikli ani pozornosti jedné skupinky oslavující svatbu mladého kyrgyzského páru. Kromě velice sladkého vína nám (možná?) v žertu byly nabídnuty i pěkné nevěsty, čehož jsme si velice vážili, ale s díky odmítli a radši se milých místních zeptali na cestu k hlavnímu biškekskému náměstí Ala Too. To, jak jinak, pojato v monumentálním sovětském stylu naštěstí nepůsobí jako chladná betonová přistávací plocha. Jednak jej tvoří pohledné vládní budovy včetně prezidentského paláce a rovněž je z něj překrásný pohled na zasněžené vrcholky hor, což uprostřed horkého letního dne působí nadmíru exoticky. Davy výletníků z venkova fotografující se před vojenskou hlídkou u jednoho z památníků, či uživající si atrakce nedalekého lunaparku, který měl očividně svá nejlepší léta už dávno za sebou, děti cákající se ve fontánách, kterých je v centru Biškeku požehnaně, či mladé dívky prožívající si svá první rande, i to dotváří život v hlavním městě, kde jsme za tři dni našeho pobytu potkali snad jen dvě skupinky zahraničních turistů, vyzkoušeli místní čínskou restauraci, tolik odlišnou od těch našich, či podnikli procházku na okraj města, kde se s naprostou samozřejmostí mezi bytovými domy pásly stáda krav či ovcí. Tři dni v Biškeku se v kontextu dalších událostí ukázaly jen jako malé a nesmělé přičichnutí ke květu jménem Kyrgyzstán.

Směr Issyk Kul - anebo poznáváme kyrgyzský venkov
Jestli jste nikdy neveřili na něco takového, jako je boží spravedlnost, tak Kyrgyzstán má ambice tento váš názor přinejmenším nahlodat. Země totiž ze všech států světa leží od mořského pobřeží úplně nejdál a přeci se s troškou nadsázky dá říci, že se z moře těší. Řeč je o její možná největší přírodní atrakci, kterou je slané jezero Issyk Kul, jenž je zároveň i jedním z největších horských jezer na světě. Unikátní vodní plocha o přibližné rozloze 170x70 kilometrů je fascinujícím přírodním úkazem lákajícím kromě četných rekreantů převážně z okolních států i mnohé vědce a v poslední době i archeology.

Ještě než jsme však urazili dvěstě kilometrů dlouhou cestu z Biškeku k jeho břehům, absolvovali jsme několik zajímavých zastávek. Ta první byla jen pár kilometrů od hlavního města při jedné z mála skutečně starobylých architektonických památek v Kyrgyzstánu. Z kdysi rušného města Burana ležícího na slavné Hedvábné stezce, po které před mnoha stovkami let putovaly karavany obchodníků včetně Itala Marca Pola a jeho otce, zůstaly jen základy hrobek vládců a šikmá věž sloužící kdysi jako rozhledna do širokého okolí. Měšťané se údajně dobře živili tím, že přepádavali karavany obchodníků, k čemuž sloužila mimo i jiné i věž, ze které se díky vynikajícímu výhledu dalo lehce rozpoznat, zda-li se obchodní výprava nájezdu Buranů (lepší název pro obyvatele Burany mě prostě nenapadl) dokáže ubránit, či nikoliv. Především díky zahraničním penězům se kolem věže podařilo shromáždit i unikátní sbírku kamenů s petroglify, z nichž mnohé údajně pocházejí ještě z dob před naším letopočtem. Podobné muzeum pod širým nebem lze najít i poblíž jezera Issyk Kul nedaleko města Čolpon Ata.

Jakmile opustíte hlavní město, ocitáte se v tom opravdovém Kyrgyzstánu. Zaostalost venkova a ekonomický šok z postsovětského období nejlépe dokumentují zchátrelé budovy vesnických kolchozů, či zrezivělé a polorozpadlé komplexy již dávno nefungujících fabrik. Obrovský model MIG-u, který se hrdě tyčí před vjezdem do města Tokmok, už taktéž jen nostalgicky vzpomíná na zašlou slávu zdejšího vojenského učiliště. Všechny tyto dávno mrtvé monumenty jen dokazují marnou snahu sovětských vládců vnutit Kyrgyzům jiný způsob života, než který jim byl po mnoho let vlastní. Tento střeoasijský národ zdobí především výrazně šikmé oči, což nejvíce připomená Mongoly. S těmi je pojí i přírodní životní styl a záliba v pastevectví. Ačkoliv tzv. moderní civilizace si kromě hlavního města nezadržitelně razí cestu i sem, tradičního způsobu života se Kyrgyzové budou vzdávat jen velice těžko. Už nedaleko od Biškeku lemují silnici směrem k Issyk Kulu četné jurty (typický stanový příbytek středoásijských národů) pastevců nabízejících projíždějícím řidičům i vyhlášenou nápojovou specialitu Kumyz, neboli zkvašené kobylí mléko. Pro mne osobně možná největší hrozbu celé naší cesty jsem však nakonec bohužel (nebo snad bohudík?) neochutnal, na což by mi mnozí místní jistě opáčili, že jsem v Kyrgyzstánu vlastně vůbec nebyl. Ale vzhledem k tomu, že konkrétně můj žaludek si i bez Kumyzu užil více než dost, není zpětně čeho litovat.

Moře uprostřed hor - anebo komáři s(n)ež(s)erte nás!
Pár desítek kilometrů směrem na východ od Biškeku definitivně opouštíme Talaskou dolinu a postupně se před námi otevírají úchvatné scenérie nekonečných kyrgyzských hor. Na scénu vstupují pahorky se skromnou vegetací, které mimo jiné tvoří i přirozenou hranici s Kazachstánem, překrásné pískovcové skály, až v dáli vidíte zasněžené pětitisícovky Ťan-šanu. Což neznamenalo nic jiného, než že jsme konečně u jezera Issyk Kul. Po zaplacení mýtného, které je mimochodem pro automobily s cizí poznávací značkou několinásobně vyšší, konečně vjíždíme na okraj města Balykči a na mohutném kruhovém objezdu stáčíme směr jižní břeh. Rázovité vesničky plné pobíhajícího dobytka a tvrdohlavých oslů nezřídka nehnutě stojících uprostřed rušné vozovky, jsou poznávacím znakem kyrgyzského venkova, který v nás zpočátku vyvozoval pobavený údiv a na který jsme si už tak v páte, šesté vísce naprosto zvykli.

Pohled na skromné, ale nijak zchátralé domečky nastavěné vedle silnice navozoval myšlenky o náročném, ale pro mnohé zřejmě spokojeném životě zdejších obyvatel. Typickou vesnici v Kyrgyzstánu tvořilo několik domků, nezřídka s parabolickou anténou na střeše, pár magazinů (obchůdků) situovaných většinou v různých budkách či marigontkách, dle našich zkušeností zásobených překvapivě solidně, korzující a posedávající lidé (byli jsme z tělovýchovného hlediska neustále nuceni obdivovat typický dřepěcí posed mužů, jehož napodování z naší strany skončilo nemilosrdným pádem na zadek), no a samozřejmě pobíhající stáda ovcí, krav, či koní. Poměrně překvapil fakt, že i ta nejmenší vesnička se mohla pochlubit zánovní mešitou. Popravdě řečeno jsem si ani dost dobře nedokázal představit, jak se tento pastevecký národ modlí k Alláhovi, ale zřejmě je to dáno spíše naší evropskou zakonzervovanou představou o typických muslimech.

Teprve před nedávnem objevená další přírodní atrakce (jako by jich v Kyrgyzstánu už tak nebylo dost) – malé slané jezero nedaleko od jižního břehu Issyk Kulu – vynikalo kromě extrémně slané vody, která svým složením připomínala jordánské Mrtvé moře, také naprosto zoufalou přístupovou cestou, vhodnou spíše pro terénní automobily a ne náš Volkswagen Minibus a všudypřítomnými stády krav, jejichž lejna jsme cestou k vodě museli neustále překračovat. Naštěstí jsme naše zhýčkané představy o dovolené u vody odhodili už v době, kdy jsme se rozhodli do Kyrgyzstánu jet.

Koupání v takto extrémně slané vodě bylo příjemným a nevšedním zážitkem, po kterém zbývalo už jen urazit pár metrů k břehům Issyk Kulu, poprvé vyzkoušet jeho vodu, postavit stan a uvařit večeři. Díky dvojici malých chlapců, které nenapadlo nic lepšího, než se před námi předvádět tím, že málem utýrali svého osla, se u vody raději příliš dlouho nezdržujeme. Moc nás nepotěšily ani nájezdy ohromných armád komárů, kteří si potřebnou cestičku k našim žílám našli takřka vždycky, což jsme poznali ráno pohledem na naše ruce.  Potěšil nás však fakt, že i na takto poměrně odlehlém místě, daleko od rekreačních center ležících především na druhé straně jezera, jsme našli příjemnou hospůdku, kde jsme bohužel nedokázali příliš dlouho čelit nenasytnému bodavému hmyzu. Potkat v této oblasti Evropana, nepočítám-li ruské turisty, není zas tak úplná vzácnost, nicméně nás i přesto vcelku zaskočilo setkání se sympatickým belgickým párem, který se rozhodl poznávat krásy centrální Asie prostřednictvím jízdy na kole. My jsme byli přeci jen o poznání pohodlnější.

Odměnou za noc strávenou s otravnými komáry nám byl překrásný úsvit. Postupně stoupající slunce vytvářelo na nedalekých pahorcích nepopsatelné obrazce a zážitek, který si našinec prožije sledováním zasněžených hor během čvachtání se v takto obrovském jezeře, je jako z jiného světa. Cestou do východokyrgyzského Karakolu podél jižního břehu Issyk Kulu jsme si to užili ještě několikrát, než jsme se definitivně vrhli do lůna hor...

Několik rad na cesty:
- letecky je do Kyrgyzstánu možné cestovat buď s přestupem v Moskvě anebo Istanbulu. My zvolili druhou možnost. Let z Istanbulu trvá přibližně pět hodin
- přílet na letiště Manas je přibližně ve tři hodiny ráno místního času
- pro vstup do země není pro slovenské a české občany potřebné vízum. Stačí cestovní pas
- doprava z letiště Manas do 30 km vzdáleného Biškeku je možná buď maršrutkou (něco na způsob MHD) anebo taxíkem. Cena taxíku je 400 somů (cca 200Kč)
- platidlem je Kyrgyzský som. Ve směnárnách se akceptují, když pominu měny okolních států, výhradně Americké dolary anebo Euro. Některé však braly i švýcarské franky
- vřele doporučuji se před cestou do Kyrgyzstánu naučit alespoň základy ruského jazyka včetně schopnosti číst azbuku. S angličtinou zde příliš nepochodíte

Fotogalerie:

Příjezd do Biškeku:
Biškek:
Cesta k Issyk Kul-u:

Fotografie: Dalas, Radicalcut a Miro