Naposledy bylo o THE CULT slyšet před dlouhými šesti lety, tedy v době, kdy vyšla jejich fantastická comebacková deska „Beyond Good And Evil“ (2001), která představila kapelu v nezvykle nabušené a tvrdé fazóně. Toto album se totiž vyznačovalo velmi moderním a hutným soundem jako žádné jiné z jejich bohaté historie a zároveň mělo poměrně daleko k lascivním rockerským manýrům z jejich dávné minulosti. Z mého pohledu „album roku 2001“ hýřilo mladickou energií, testosteronem a moderními metalovými postupy, které skupina umně zapasovala do svojí typické, léty vypilované rockové šablony. Nikdo, ani ten největší optimista z řad fanoušků, nemohl čekat od těchto zkušených pardálů lepší a smysluplnější návrat po sedmi letech ticha, než představovalo právě znamenité dílo „Beyond Good And Evil“ (2001). Po koncertních štacích na podporu výborného alba se bohužel k mému velkému zklamání THE CULT v roce 2002 již podruhé v historii rozpadají. Frontman Ian Astbury se stal na několik sezón novým pěvcem u koncertně znovu obnovených THE DOORS. Kytarista Billy Duffy a baskytarista Billy Morrison se po rozpadu THE CULT věnovali vlastní poměrně tradiční rockové hudbě (nyní kapela CIRCUS DIABLO, ve které s nimi drhne i Ricky Warwick ze skotských THE ALMIGHTY). A konečně bubeník Matt Sorrum zakotvil u úspěšných VELVET REVOLVER. Léta běžela a okolo THE CULT se nic zásadního nedělo, jenže já věděl, že se jednou vrátí. Ta chvíle přišla právě teď.

Nyní tedy přišel čas na nový comeback THE CULT, který byl původně ohlášen již před rokem. Studiové práci totiž předcházelo úspěšné hostování na evropském turné legendárních THE WHO, takže se díky koncertním prověrkám nahrávání poněkud pozdrželo. Nový materiál „Born Into This“ (2007) už je několik týdnů na světě a musím říct, že v každém případě dostává svému názvu, protože představuje skupinu v pro ni nejtypičtějším stylovém rozpoložení, jaké jí vlastně po téměř celou kariéru charakterizovalo. Odkazy na nejslavnější období alb „Electric (1987) a „Sonic Temple“ (1989) jsou na něm více než zjevné, když tedy pominu znovu současně ušitý zvukový kabátec. První, co mě však praštilo do očí, byl naprosto otřesný a lacině spíchnutý obal nosiče – růžový podklad, jen s obyčejně napsaným logem přes dvě třetiny plochy titulní strany není zrovna šťastným řešením. U kapely, která se vždy vyznačovala zajímavě nastylizovanými obaly, mne tato lacinost velmi nepotěšila. No nic, přejděme k hudební složce, která znovu nabízí standardní porci siláckého rockového špičkování. Ne příliš dlouhý nosič (necelých pětačtyřicet minut) obsahuje deset vyrovnaných kompozic vyznačujících se klasickou kytarovou střelbou Billyho Duffyho, natlakovanou rytmikou dvou noviců (byť v businessu zkušených) – Johnyho Tempesta, Chrise Wyse a zejména typicky frázovaným vokálem Iana Astburyho, věrného to pokračovatele odkazu takových charismatických hlasů, jakými disponovali Jim Morrison či Elvis Presley.

První tři songy „Born Into This“, „Citizens“ a „Diamonds“ představují kvalitativně standardní big beat THE CULT s příchutí projetého gazolinu. Všechny obsahují typické kytarové figury i zajímavé refrény. Pilotní singl „Dirty Little Rockstar“ je kolovrátkový rokec upomínající na bezstarostné období okolo alba „Electric“ (1987), což lze říci i o „I Assassin“ vyznačující se sekaným stěžejním riffem po vzoru AC/DC. Zatímco první zmíněná věc mne svou jednoduchostí a snadnou ohratelností příliš nepřesvědčila (představuje zřejmě nejslabší skladbu kolekce), druhá vygraduje ve strhující stadionový rock ´n´ roll. Vrcholy však přicházejí až zhruba od poloviny alba. Prvním je nostalgicky střižená „Holy Mountain“, ve které Astbury překvapí o poznání níže položeným hlasem, který do pozvolného tempa výpravně cituje dávný příběh, což přidá skladbě na originalitě a zajímavosti. Druhým je silné hardrockové retro „Illuminated“ s výborným refrénem. Tou úplně největší lahůdkou je však rozepjatá ego jízda „Tiger In The Sun“ mající ambice stát se další naprostou klasikou THE CULT. Skladba, které nechybí naprosto nic z nejlepších momentů minulosti. Prostě dravost, vášeň, hrdinství a zejména neskutečný cit pro atmosféru. Tam, kde se střetává klasika s moderním groovem, přichází zlověstná „Sound Of Destruction“ s výraznou basovou figurou. Tato píseň upomíná na nejlepší momenty z předchozí řadovky „Beyond Good And Evil“ (2001) a v jejím případě jde o opravdu strhující zakončení. Co závěrem říct? THE CULT nahráli znovu vynikající klasické a zároveň moderně znějící album orientované na Ameriku, které je sice v kontextu veškeré jejich tvorby v průměru, ale i tak jde o lahůdku pro všechny jejich dlouholeté fanoušky.