Musím přiznat, že jsem byl velmi překvapen, když jeden nejmenovaný redakční kolega čistě lakonicky podotkl, že v sestavě ELYSIUM mimo jiné působí i ex-kytarista RIMORTIS. Zarytí odpůrci patetického speed metalu však nemusí obracet oči v sloup, místo trylkujících, optimismem přetékajících melodií a nadoblačného falzetu totiž dostanou něco docela jiného. Středem hudebního zájmu pětice z Týnce nad Labem je thrash/death, konkrétně pak jeho melodičtější, především skandinávské postupy citující forma. Jedinci upírající svoji pozornost na sever tedy mohou s jistou nadějí vstoupit a pomalu začít objevovat taje „Soukromého pekla“. Ovšem přesto pozor, neb ELYSIUM vaří i z jiných ingrediencí, občas vyrukují s nečekanou „core“ vsuvkou nebo dokonce s techničtěji zabarvenou kytarovou linkou.

První věcí, která překvapí (a to v pozitivním slova smyslu) je zvuk nahrávky, na poměry domácích studií, potažmo pak obýváků a garáží, důrazný a plnokrevný. Nutno ale podotknout (a v konečném důsledku i sejmout klobouk), že se bavíme o nahrávce, která vznikla za pouhých 24 hodin, ne o vybroušeném díle, jehož zvukový kabátec se pečlivě vyšíval a dolaďoval do nejmenšího detailu během týdny trvajícího pobytu ve stínu mixážního pultu. Ale i tak toho ELYSIUM za ten jediný den stihli tolik, že by i zprofanovaný hrdina jednoho filmového „trháku“ Jack Bauer zblednul závistí. Dalším aktivem, které na „Private Hell“ zaznamenávám je snaha o pestrost, i když se pracuje v jednoznačně vytyčeném žánrovém prostředí za užití poměrně omezených výrazových prostředků, týnecká pětice dělá všechno proto aby ani chvilku nenudila. Nutno dodat, že ve většině případů je tato snaha korunována úspěchem, ať již je to díky častým tempovým změnám, slušně odvedeným sólovým výpadům nebo výkonu důrazného vokalisty Jiřího Veselého (dovolil bych si vytknout jen to zbytečné protahování koncovek, především pak v první skladbě „Tribute To A Baneful Race“). Naopak velmi podstatným negativem „Private Hell“ je jeho vysoká zaměnitelnost. V současné době se rozhodně nezdá, že by melodický thrash/death nějak výrazně ustupoval ze svých pozic, ba právě naopak, zejména ze severu se valí stále nové a nové kapely, které ještě rozšiřují již tak početnou členskou základnu. V téhle konkurenci je skutečně velmi těžké být nějakým způsobem originální a nezapadnout tak do moře šedých, žádnou přidanou hodnotu nenabízejících kapel. Zatím se to nepovedlo ani ELYSIUM, a to i navzdory jejich nadějné expanzi mimo stylové mantinely v podobě techničtěji pojatých meziher (patrný vliv DEATH).

Závěrem si pro nás pánové přichystali malou hádanku, když na poslední pozici tracklistu zařadili jakýsi tajemný „cover od HYPOCRISY“. V bookletu sice není uvedeno o jakou položku se jedná, já vám však prozradím, že volba padla na „Roswell 47“, samozřejmě zásadní to skladbu z kouzelného „Abducted“, high-lightu diskografie švédských hermetiků.

ELYSIUM natočili bez diskusí nadprůměrnou desku, bohužel však v časech nadbytku a hojnosti , kdy o slušné thrash/death metalové výlisky zakopáváme takřka na každém druhém rohu. Příště bude nezbytně nutné implementovat více vlastních myšlenek a přestat tolik striktně následovat obvyklé žánrové receptury.