OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poklona talentovaného filmaře staršímu kolegovi, kterému se dostávalo lecčehos, kromě talentu. A to v míře takové, že se stal legendou. Tim Burton nabízel film společnosti Colubia Pictures, ale ta odmítla s vidinou komerčního propadáku. Společnost Walt Disney Pictures ale Tima opravdu chtěla, a to i za cenu, že jeho monochromatická podivnost propadne. Takže mu těch 18 milionů dala. A navzdory tomu, že „Ed Wood“ se komerčním trhákem rozhodně nestal (propadl, jak se sluší a patří), porodnice kačera Donalda a dalších bestií zřejmě nelituje...
Podle některých byl Edward D. Wood jr. nejhorším filmařem všech dob. Jeho filmové projekty byly směsicí dětinské fascinace horory a podivné obsesivní mánie vyprávět příběhy z použití všech dostupných prostředků, ať už byly jakkoli obskurní a nesourodé. Ed Wood nedbal konvencí a šel za svým snem... veden přesvědčením, že má co říci a taktéž zářivým vzorem Orsona Wellse, který svého „Občana Kanea“ natočil ve dvaceti šesti letech...
Jenže Edovi je už třicet, paběrkuje ve filmovém studiu a jeho divadelní opus sklízí jedinou, navíc velice negativní recenzi. Je na čase, pokusit se pohnout světem. Počíná se psát fascinují souboj jedince nejen s Hollywoodskou mašinérií, ale především jedince proti všem. Woodova výlučnost hraničí s psychickou chorobou, pomineme-li zálibu v nošení dámského oblečení, zůstávají tu Edovy filmové vize. Označit je za netuctové, toť jen odlesk jejich skutečné chorobnosti. Sžíravá touha seznámit diváky se svými niternými obtíži se snoubí s neodbytnou fascinací světem hororu a sci-fi, který nejen že po válce nemá své pevné místo v komerčních sférách, ale navíc ve Woodově interpretaci by ho nikdy ani mít nemohl... Film si všímá Edova nejkultovnějšího období, které dalo vzniknout nezapomenutelné genderové bláznivině „Glen Or Glenda“, retro guláši „Bride Of The Monster“ a nepřirozeně nadpřirozenému thrilleru „Plan 9 From The Outer Space“.
Tim Burton se ani nehodlá tajit svými sympatiemi ke chlapíkovi, který stál tak mimo, že mu zkrátka bylo souzeno stát se obskurním okrajovým jevem. Nedostatek talentu, sebekritiky, nízké rozpočty a nebetyčná naivita, ovšem i zápal a buldočí odhodlání plnit sny. Tak vyhlíží Burtonova interpretace pokleslého kolegy a zároveň inspiračního zdroje. Těžko přehlížet, s jakou láskou jeden z nejzajímavějších novodobých zástupců Hollywoodu znovu natáčí Woodovy scény, podbarvuje je působivou a autentickou hudbou Howarda Shorea a dává jim překvapivě působivé vyznění (zejména Lugosiho nesmyslným monologům). Z toho úhlu pohledu nejde ani tak o to, že Woodovy filmy byly produktem čirého nesmyslu a tvůrčí insitnosti, ale pouze o to, že byly produktem zápalu a vize. A takový zápal může být v určitém kontextu víc než řemeslná rutina... Snad i proto Burton nechává svého hrdinu potkat svůj velký idol, Orsona Wellse a sdílet s ním svoje filmařské strasti jako s rovnocenným kolegou. Není třeba dodávat, že k takovému setkání ve skutečnosti nedošlo.
Osobní a tvůrčí portrét Edwarda D. Wooda tvoří hlavní rovinu filmu, která však z mého pohledu nefunguje úplně ideálně – tříšť historek a podivných zážitků z natáčení je poměrně rozvleklá, prostá silných emocí a vzato s odstupem, „Eda Wooda“ netáhne, prostě jen zůstává úsměvným kabinetem kuriozit. Hnací silou Burtonova snímku je geniální (a oscarový) Martin Landau v roli Bely Lugosiho. Legenda hororů 30. let patřila k jediné prokazatelné kvalitě Woodovy filmografie. Vyhlaslý démon černobílých filmů se potácel v bahně drogové závislosti a nabídku režisérského diletanta přijal spíše z nutnosti. Ovšem Burton hledá v jejich vztahu silné pouto přátelství a vzájemného pochopení. Láska ke starým zlatým časům monster, i podivný respekt filmového diletanta k vyhaslé ikoně a naopak... velmi zvláštní svazek, které Burtonovu filmu dodává něco, co jinak citelně postrádá – emoce.
Leccos z chladu lze připsat na konto technické virtuozitě, se kterou je film vytvořen. Tim Burton a kameraman Stefan Czapski (mj. snímal i „Střihorukého Edwarda“ a „Batman se vrací“) zvolili dokonalé retro (pod)svícení se silným zvýrazněním očí a rysů tváře. Až expresionistické ladění některých scén (Belovo zoufalství s pistolí v ruce) ostře kontrastuje s odlehčeně komediálními polohami scén z natáčení i z Edova života. „Ed Wood“ je po výrazové stránce velmi zvláštním prolnutím odlehčených komediálních prvků a dokonale sečtělých citací hororové školy let 30. Podobná vypravěčská rozeklanost Burtonovi sedí, stačí se podívat na střídání rovin ve „Vincentovi“... Forma filmu je natolik vypiplaná, že občas odvádí pozornost i od toho, co je vyprávěno, a tak rozhodně činí snímek sdílnějším pro fajnšmekry a znalce citovaných klasik. Nic ve zlém, kdo chce emoce, nechť si pustí „Velkou rybu“.
„Ed Wood“ určitě nepatří k mým nejoblíbenějším Burtonovým filmům, nicméně po stránce výrazové představuje režisérův styl vypilovaný do absolutní dokonalosti. Dětský zápal, s jakým Tim servíruje obrazy ze života filmového odpadlíka, určitě sugeruje to, co sám Wood považoval za klíčové – nadšení a odhodlání vyprávět příběhy, i když se vám svět vysmívá. Být tvůrcem i za cenu totálního sebezničení. A to je i pro Burtona tvůrčí klad, který překoná sebevětší talent i rozpočty...
Honba za snem má svou cenu, i když se vám talentu nedostává. Vizuálně dokonalá pocta jednomu z největších bláznů stříbrného plátna.
8,5 / 10
Vydáno: 1994
Stopáž: 127 min.
ED WOOD
[USA 1994]
Režie: Tim Burton
Scénář: Scott Alexander, Larry Karaszewski
Kamera: Stefan Czapsky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Johnny Depp, Martin Landau, Sarah Jessica Parker, Patricia Arquette, Jeffrey Jones, G.D. Spradlin, Vincent D'Onofrio, Bill Murray, Mike Starr, Lisa Marie, Juliet Landau, Ned Bellamy, Melora Walters, Conrad Brooks, Maurice LaMarche, Vasek Simek, Ray Baker, Mickey Cottrell, Ada Tai, Arlene Tai a další...
Boží film. Martin Landau jako Bela Lugosi je úžasný, trochu mi nesedlo Deppovo ultrapřehrávání, ale jinak je vše, jak má být.....
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.