„Okem“ děravého digipaku se pojďme podívat do hlubin prehistorie Země. Na výlet nás pozývají němečtí THE OCEAN, i když mluvit o současných THE OCEAN COLLECTIVE jako o německé skupině je příliš svazující, neboť tvorba čtvrtého alba „Precambrian“ se rozstříkla do širokého světa. Základní nahrávání proběhlo v severním Finsku a domácím Berlínském studiu, ale pro vokální střípky se cestovalo do Švédska, Belgie, Holandska, Los Angeles i Seattlu. A tak se setkáme se jmény jako Nate Newton (CONVERGE), Caleb Scofield (CAVE IN) nebo Eric Kalsbeek (TEXTURES). Aby toho nebylo málo, sestava se pro nahrávání rozrostla i o pár členů Berlínského filharmonického orchestru. Kam tím skupina směřuje? Co nám tím chce říci? Především chce asi přitáhnout pozornost ke své koncepci fyzické hmatatelnosti, kterou se Robin Staps pokouší propagovat proti tolik rozšířeným internetovým streamům: „Pokuste se přijmout toto album ve své celistvosti - artwork, texty a hudba jedno jest.“ A tak je pochopitelné, že uměleckým dojmem zapůsobí i netradičně vyvedený digipak, který nás v souladu s konceptem odvádí do nejvzdálenější historie naší planety, bouřícího magmatu právě zrozené Země, přes chladný globální oceán tvořící „polévku“ pro první život, expanzi kyslíkové atmosféry, až po vlastní zázrak zrození a vývoje vyšších organismů.
Do popředí se stavící koncept jako by až diktoval vlastní hudbě, která se snaží překlenout nedozírnou propast času a pomocí zvuků produkovaných industriální společností vytváří vizi světa „na začátku“, jež nabývá paradoxní dramatičnosti právě při představě, že zde dostáváme do rukou čistě lidský produkt, který vypráví o světě člověku vzdáleném na miliardy let. K tomu, abychom dokázali prostoupit časovou dilatací, přispívá artwork z dílny Martina Kvamme, známého především z prací pro projekty Mika Pattona (FANTOMAS, TOMAHAWK, PATTON/KAADA), a lyrika vycházející z Lautréamontova díla „Chants of Maldoror”, které dokonce částečně cituje. Celek, který už z principu rozdílnosti zahrnutých prehistorických etap musel zákonitě prasknout, je pak rozdělen na dva odlišné disky prezentující protikladnost obou tváří základního konceptu. „Hadean/Archaean“ jako agresivní a výbušné prostředí prvotního žáru, tuhnoucí lávy a praskající chladnoucí krusty zemské kůry, jako boj mezi živly a rodící se první oceány. „Proterozoic“ pak jako poklidnější proces zrání a vývoje, který však nepostrádá nespočet zvratů a katastrof stejně jako postupných zdánlivě v klidu se rodících nových tvarů a forem, až k prvním kostrou vybaveným živočichům, kteří vykročili z vody na pevninu. To je komplexní pohled na „Precambrian“ při zachování oné celistvosti, kdy je třeba přijmout fakt, že THE OCEAN vytvořili album, které vypovídá s jakou vážností přistupují k vlastní tvorbě, včetně neskrývané snahy mít vše dokonale ošetřené, což dotváří i Andrew Schneider (UNSANE, PELICAN, CAVE IN) mixem a Nick Zampiello (CONVERGE, ISIS) masteringem. A tak nedostáváme odlehčenou hudební náplň tvořenou „pro zábavu“, ale s jasným cílem produkované dílo obalené seriózní skořápkou čehosi až vědecky konkrétního.
Odhlédnuto od předchozích slov se asi těžko dá přejít hudba samotná, její formální stavba a použité postupy, jež by osiřelé od konceptu asi ztratily bombastičnost, se kterou je album často přijímáno. V mnoha ohledech zde THE OCEAN především kombinují, mixují, fúzují i kontrastně ohlodávají na kost principy, které buďto nalinkovali svými minulými počiny, nebo si je jednoduše půjčují z okolního hudebního světa. Někde se ony inspirace zjevují v až zarážející nahotě, jako třeba technothrash elementy na začátku prvního disku, které na chvilku vyvolávají dojem, že posloucháte něco nového od MESHUGGAH. Stejně tak se při průchodu jednotlivými obdobími setkáme s dalšími citacemi ze světa metalu a hardcoru, post-hardcoru i dalších stylů. THE OCEAN ale od všeho většinou rychle utečou a prostoupí další a další dimenzí hudební lázně. Občas se zvednutým obočím zaznamenáme cosi příliš povědomé až nepatřičné („II. Archaean: Neoarchaean - To Burn The Duck Of Doubt“ začíná kytarovými hrátkami jako ukradnutými od AC/DC), aby nám ve výsledku zamotala hlavu skvěle zaranžovaná a přirozeně se měnící struktura. V tomto ohledu je o pestrost postaráno jak vlastní rozmanitostí kompoziční stránky, tak i počtem zúčastněných hudebníků a hudebních nástrojů. Navíc máme nejednu možnost posoudit o kolik sugestivnější je použití skutečných živých smyčců oproti samplům.
„Precambrian“ je pokus o produkci nadstandardu, ale vytváření aury čehosi zvláštního se může jevit i jako snaha rozpoutat bouři ve sklenici vody. Robin Staps jako by se snažil zatáhnout záchrannou brzdu a nabádat k tradičním hodnotám, kdy nejen obsah, ale i vlastní nosič a balení vytváří hmatatelnou kvalitu a dodává majiteli nezanedbatelný pocit vlastnictví, který při internetovém způsobu poslouchání hudby samozřejmě chybí. Ale THE OCEAN jsou opatrní, „nefyzické“ konzumování hudby odsuzují, nicméně ho sami bez skrupulí využívají k propagaci. Ale kdo jim může vytýkat, že se nepouštějí do boje s větrnými mlýny? I tak dosáhli svého, vypustili na světlo album, o kterém se mluví, a navíc si i díky kladným ohlasům v prestižních hudebních magazínech (Rock Hard 9/10, Metal Hammer 7/7) mohou říct „naše Evropa nám rozumí“. Na druhé straně to poněkud zamlžuje skutečnost, že i díky především proevropsky zaměřenému labelu (to je vidět i na faktu, že americké vydání postrádá ono poutavé digipak balení) zůstávají do značné míry „lokální“ evropskou skupinou. Ale všechny dny THE OCEAN ještě nejsou u konce, vždyť jsme zatím prošli sice nejstarší a nejdelší, ale v mnohém ohledu nejnudnější období naší planety. Jsem zvědav, jak by se skupině povedlo „zhmotnit“ třeba Paleozoic - svět plazů a prvotních savců, o Jurském parku ani nemluvě.