Maringotka plná newyorských cikánů různých národností zastavila se 24. listopadu v okolí pražského divadla Archa. Dobrý důvod schovat dcery, sežrat slepice, pomilovat se se ženami a zamknout je v kozím chlívku. A vyrazit do víru nočních radovánek, což toho večera učinilo opravdu vysoké procento potenciálních návštěvníků a Archa nápor zvládala s upoceným čelem. Šatny byly přeplněné, fronty na pivo nekonečné a vzduch jako v zakouřené opičárně. Prostě dusná atmosféra jak se na world punkery GOGOL BORDELLO sluší a patří.

Předkrm obstarali francouzští LA PHAZE a nutno říct, že se rozhodně nejednalo o žádný tác s delikatesami, ale spíš o prachobyčejnou šunku s křenem. Mixáž punku, SKA rytmiky, elektronických podkresů a občasné rapové dikce sice dav slušně rozehřála (i díky zpěvákovi, který vyhlížel, jako by olízl ropuchu), ale já osobně jsem byl poměrně tuctovým a nijak zvlášť charismatickým projevem nezasažen. Snad jen ve francouzských slokách měli LA PHAZE opravdu něco silně svojského a elektrizujícího. Rozdíl v osobitosti nejlépe vynikl, když se do jedné ze skladeb vyřítil na pódium frontman Gogolů Eugen, nesrozumitelně pořvával do mikrofonu v doprovodu punkového kraválu... tomu říkám skutečný rock´n´roll.

Aby se dav nenudil, nestrkal a nedloubal v nose během zvučení, pouští nám slavný DJ Schratchy (kolega Itchy to asi schytal kladivem v zákulisí) svoje hity tutový. Anglický mediální vyslanec měl sice po ruce moc pěkné a zajímavé nahrávky z různých koutů světa, ale dokonale to zabíjel svým podbízivým a hyper-důležitým vystupováním, které mě osobně skutečně připomínalo normalizačního kolegu Arna z Kouře. Pravda, od člověka, který hrál s takovými pojmy jako THE CLASH, BLONDIE nebo IGGY POP se to asi dá čekat, že. Tohle byl však pán ze světa, který nemusím, a tak jsem vůbec neželel, když konečně vypnul přehrávač a nechal na kolbiště nastoupit hlavní hvězdy.

A GOGOL BORDELLO do puntíku splnili to, co se od nich očekávalo. Živelnost, grády, jedinečnost. Pokud byste na Hlavním nádraží potkali mocně „oknířeného“ a opoceného zpěváka-kytaristu Eugena, šedivého vysloužilce Rjbaceva s houslemi a nátělníkem SLAYER, tlusťoučkého „serjožku“ Lemeševa s harmonikou, ale i tmavého etiopského hromotluka Gobenu s basou, dáte jim do klobouku bůra a řeknete si: nebozí běženci. A na pódiu tak před vámi nestojí žádné odtažité hudební osobnosti, ale ošuntělí a hudbou se opájející strejčkové, kteří umí provozovat pekelný bordel. Hütz řádí jako černá ruka, strká do svých kolegů, vyhazuje čapí nohy do vzduchu, řeže do brutálně rozladěné španělky, která vypadá, jak rozpadající se druh zkušeného trampa od Sázavy. Jeho taneční kreace občas doplní upřímný punkerský výlev, to když se v jedné z přestávek polije a poprská červeným vínem. Co na to očírovaní kolegové z Národní třídy? Kapela sahá logicky především do měšce s nápisem „Super Taranta“ a rozpaluje diváky svébytným mixem punkové rytmiky a houslových a harmonikových závanů z východu (i západu). SKA prvky rozskáčí, svižné rockové pasáže smýkají z davem ze strany na stranu, balkánsko-rusofilní motivy vyvolávají bouří všeslovanské vzájemnosti. Co jsme si, to jsme si, Ivane.

GOGOL BORDELLO živě fungují parádně, je to hudba bez hranic (ale s vlastní identitou) a hudba bez idelogie. Neřeší se tu zásadní globálně politické problémy a o filozofii kapely nejlépe svědčí heslo na plachtě (a zároveň titul jedné z jejich písní): THINK LOCALLY, FUCK GLOBALLY. A zhruba tak by se dal tenhle babylonský kabaret vystihnout, když na pódiu krom ošuntělých bezdomovců s nástroji pobíhají i dvě sličné asiatky s obřím bubnem a činely a Eugen Hütz mydlí do plechového kýble hozeného přes mikrák. To je prostě dokonalý cirkus. Možná to oproti studiovkám jejich hudbě trochu ubírá na vrstevnatosti, ale zase přidává notně pod kotel. Výtečný dojem pro mě jen dotvořilo zařazení vynikající hispánsko-častuškové halekačky „Alcohol“ a rozeskákaného „Harlem In Tuscany“ do přídavkového setu. Byl jsem opravdu spokojený, zpocený a vyblbnutý. A přesně v to jsem doufal.