OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letos, na sklonku léta, spadl list předčasně a spadl naposledy. 26. srpna 2007 oznámila finská kapela FALL OF THE LEAFE konec činnosti z důvodů vskutku závažných (I think we were lead and ultimately forced into this decision by each other, by the same very different tastes and likings that made our music so special, by our private lives and perhaps finally by our own faults as people), ač měla na kontě týden staré album a před sebou nasmlouvané koncerty. Takové věci se prostě stávají. Ale, ruku na srdce, vzhledem ke kvalitám téhle samorostlé bandy z Turku je to opravdu škoda. Nuže, nezbývá, než se probrat nebožtíkovou pozůstalostí a spočinout okem na kšaftu, jehož inkoust ledva zaschl.
Hned zpočátku upoutá rukopis, kterým si mě kapela získala na „Vantage“ – „All Good Faith“ nabízí všechny typické kytarové kudrlinky, kontrast jemných vyhrávek a tvrdých riffů (zjevně inspirované tvorbou KATATONIE), Tuomasova hutného a rozjitřeného vokálu i svojských harmonií, které dodávají Listopádu nádech jedinečnosti. Žel, v průběhu nahrávky se dojem neortodoxně pojatého gothic metalu vytrácí, stejně jako se vytrácí lehkost, se kterou kapela dokázala čtvercové kostičky propašovat skrz trojúhelníkový otvor. Pokud předchozí řadovka okouzlovala lehkostí skloubení poměrně odtažitých prostředků, novinka je přeci jen o poznání více usedlá a uchyluje se k charakteristickým žánrovým obezličkám (klávesové rejstříky i „bezpečné“ metalové motivy kytar). Někdy to funguje brilantně, třeba doomové asonance v „At A Breath Pace“ jdou líbivě ke kořenům... a někdy to funguje velmi skřípavě, skladby se natahují, upadají do kytarového lyrismu hraničícího s nudou. Ne, tohle není ta forma z „Vantage“.
Přesto se na novou (a poslední) desku FALL OF THE LEAFE dívám se sympatiemi. Ano, materiál je znatelně slabší než v minulosti, ale Finové si navzdory tomu uchovávají znatelnou míru jinakosti i chytlavosti. Jen je možná až příliš znát, že se kapela nacházela jen pár vteřin od pádu na promrzlou zem.
Finští mistři lehkých melodických linek, těžkých kytar a zešeřelých nálad se připomněli s novou deskou, která bohužel obsahuje hořkou příchuť tvůrčí krize. Krom pár skladeb, které ihned zaujmou, je tu až nepříjemné množství hlušiny.
6 / 10
Tuomas Tuominen
- vokály
Jussi Hänninen
- kytary
Kaj Gustafsson
- kytary
Petri Hannuniemi
- klávesy
Miska Lehtivuori
- basa
Matias Aaltonen
- bicí
1. Opening
2. All The Good Faith
3. Drawing Worry
4. Lithe
5. At A Breath´s Pace
6. Grateful Retreat
7. Sink Teeth Here
8. Minor Nuisance
9. Especially By Stealth
10. Look Into Me
11. Closure
Aerolithe (2007)
Vantage (2005)
Volvere (2004)
Femina (2002)
August Wernicke (2000)
Evanascent, Everfading (1998)
Storm Of The Autumnfall (Demo) (1996)
Trochu slabší než předchozí "Vantage", ale i tak je téhle kapely škoda.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.