Už jsou to téměř tři roky, co jsme zde zveřejnili rozhovor s přední tuzemskou rockovou kapelou SUNSHINE. Tenkrát to bylo u příležitosti vydání velmi očekávaného alba „Moonshower And Razorblades“ (2005), ale dnes již mají táborští dávno na svém kontě i další album „Dreamer“ (2007) a tak jsem z názorů nejen na toto album, ale i na jiné věci, které se kolem nich dějí, vyzpovídal jejich leadera Kaye.

Máte za sebou novinku „Dreamer“, která je dalším krokem k melodičtější kytarové hudbě. Můžeš po devíti měsících od vydání říct o něčem z alba, že se to mělo udělat jinak? Jste s „Dreamer“ spokojeni? Jak dlouho vznikalo?

Vždycky se dá něco udělat jinak, ale obecně jsme spokojeni. Myslím, že hodně. Deska funguje živě, hodně lidí pochopilo, proč ta deska je taková, jaká je. To je dobře. Nebyla to žádná prostituce nebo marketing dostat na naši stranu víc lidí nebo si otevřít dveře k jiným cílovkám. Udělali jsme desku přesně odrážející a reflektující náš hudební vývoj v době, kdy jsme začali psát a později nahrávat. Nahrávali jsme průběžně v rozmezí několika měsíců od druhé poloviny roku 2006 až do března 2007 s tím, že fragmenty těch nahraných skladeb vznikaly už od konce roku 2005.

Máš už představu o dalším směřování kapely, o dalších skladbách? Pokud ano, bude vývoj pozvolný jako mezi „Moonshower And Razorblades“ (2005) a „Dreamer“ (2007) nebo naopak chcete udělat radikální krok a zkusit novou cestu?

To nikdo nikdy neví dopředu. Není to nikdy jasně daný plán, pracujeme hodně intuitivně, i když intenzivně. Co je jisté je to, že budeme určitě hodně pracovat s tím elementem zapamatovatelnosti a jisté chytlavosti. Baví nás refrény a silné melodie, to je vždycky velká výzva snažit se napsat něco, co takhle funguje.

Já osobně mám vaši novější tvorbu počínaje albem „Moonshower And Razorblades“ raději. Můžeš srovnat práci na obou posledních deskách? Jakou máš raději a na které jsi dělal s větším potěšením? Prostě mluvit o rozdílech mezi nimi z pohledu tvůrce.

Vždycky mě baví ty nejčerstvější věci. „Moonshower And Razorblades“ byla deska, která vznikala pod velkým tlakem a v podmínkách, o kterých se jen odvážně sní. Bylo to hodně hektické a občas jsme ztráceli půdu pod nohama. Hodně lidí nás muselo korigovat a usměrňovat. „Dreamer“ je mnohem sebejistější co se skládání týká a i samotné nahrávání byl proces, který jsme maximálně kontrolovali a režírovali my sami, i když nám s tím pomáhalo pár lidí.

V příštím týdnu hrajete v Budapešti (rozhovor vznikal koncem listopadu), co to bude za akci? Jak často momentálně vyjíždíte koncertovat za hranice? Proběhlo po novince „Dreamer“ (2007) nějaké turné?

Budapešť bude klasický koncert, nic výjimečného. V zahraničí hrajeme podstatně méně než dřív, ale to je poplatné tomu, kde všude ta deska zatím vyšla. Pokud není v dané zemi nebo v daném teritoriu deska v silné distribuci, turné by bylo prodělečné a to my si nemůžeme dovolit, ani to nechceme. Doba je jiná, hodně principů se změnilo. Ale teď v listopadu jsme hráli třeba v Japonsku a Rusku, na frekvenci koncertování si rozhodne stěžovat nemůžeme a na cestování s tím spojené také ne.

Hráli jste v Japonsku? Můžeš nám v krátkosti přiblížit atmosféru a průběh tamějších koncertů? Kolik jste tam toho odehráli? Máte tamodtud asi hodně neobvyklých zážitků - můžeš zde něco zmínit?

Byli jsme v Japonsku podruhé, máme to štestí, že „Dreamer“ je naše třetí deska, která v Japonsku vyšla, druhá na stejné firmě Fabtone, jež nás také přivezla na dva koncerty v Tokiu. Byly to čtyři intenzivní dny. Hráli jsme dva koncerty a dělali hodně rozhovorů a focení, ale i tak jsme si to užili. Japonsko je báječné. Doufáme, že bude tahle spolupráce pokračovat a podíváme se tam brzy znovu. Historky jsou nepřenosné. V prosincových číslech časopisů Filter a Time In vyšly reporty jak z Japonska, tak z Moskvy, kde jsme hráli asi o necelé dva týdny později.

Proč se na koncertech nehraje nic z alba „Necromance“ (2002), které považuji díky svojí atmosféře a elektro zvuku v rámci vaší diskografie za unikátní? Měl jsem vždy pocit, že před ním upřednostňujete i starší kytarovější „Velvet Suicide“ (1999).

Věci z „Necromance“ jsme hráli poměrně dlouho, ne sice všechny, ale podstatnou část. Je to u nás obvyklé, neradi se vracíme ke starším věcem. Máme rádi progres a nepotrpíme si na nějaký „best of“ koncept. Nahrávka „Velvet Suicide“ byla hodně zásadní, pro nás určitě přelomová deska a tak jsme asi dvě věci z ní hráli ještě loni. Ale i to je minulost. „Dreamer“ je aktuální zakonzervovaný hudební směr a tak je logické, že se snažíme hrát většinu věcí z téhle desky. Až bude nová, ten poměr se zase změní.

Co si vlastně myslíš o období alba „Necromance“? Tenkrát (těsně po jeho nahrávání) jste přeci končili s hraním v trojici a do kapely přišli Amak s Jirkou. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

Není to tak úplně pravda. Matry (náš předchozí člen) si užil ještě pár turné k „Necromance“ a Amak přišel pozvolna v době, kdy jsme věci z „Necromance“ ještě hráli. Jirka přišel podstatně později, vlastně těsně před nahráváním další desky. Nejsem patetický, jsem rád, že ta doba už je pryč, vzpomínky máme všichni, hodně moc zážitků, ale vždycky se raději díváme dopředu než na staré videokazety z turné, i když to je legrace a má to svoje kouzlo. Nejsme sentimentální. Máme svoje docela jasně dané cíle a pokud někdo do toho konceptu nezapadá, proste musí jít svojí cestou.

V současné sestavě už vystupujete zhruba pět let, zřejmě ta chemie uvnitř už od začátku zafungovala. Viděl jsem vás v ní poprvé vystupovat v roce 2003 a měl jsem z nového line-upu radost – větší čistota zvuku, dravost, ale i melodičnost, více kytar, míň synťáků, prostě větší rock ´n´ roll. Působíte na pódiu velmi přesvědčivě – jako, že vás to spolu stále dost baví. Existuje u vás vůbec něco jako ponorka a nebo nechuť k odehrání koncertu?

Jsme jenom lidi, jdeme si po krku téměř konstantně, ale to je prostě tím, že spolu trávíme strašně moc času. Klasickou ponorku už umíme řešit, není to žádný velký problém. Hraní nás pořád hodně baví, pořád zažíváme euforie a nikdy se nestane že bychom neměli chuť odehrát koncert a i kdyby, nikdy se nestalo, že bychom ho vypustili. Jsme profesionálové v tom lepším slova smyslu – nikdy by nám respekt k tomu, co děláme, nedovolil se na to vykašlat a podvést sebe a lidi, kteří přišli, i kdyby jich mělo být třeba jen deset!

Jaké nahrávky teď posloucháte? Konkrétní alba… Nějaké nové objevy? Co tě v poslední době příjemně překvapilo ze zahraniční scény a co z té tuzemské?

Posloucháme toho strašně moc, je to vášeň i nutnost. Pokud někdo opravdu touží po tom vědět víc o mém hudebním vkusu – tak kromě jiného mám na rádiu Wave každý týden svůj dvouhodinový pořad, který se jmenuje „Evil Heat“ a kde většinu z toho, co mě aktuálně baví, každý čtvrtek prezentuji.

Můžeš v krátkosti popsat, co se chystá se SCISSORHANDS? Čím myslíš, že ta kapela může přispět? Kde vidíš jejich sílu a přednosti?

SCISSORHANDS nejsou zázrak, žádná extrémně nadaná kapela, ale to myslím jen a jen v dobrém, není to despekt. Jsou mladí a díky nějakému „hype“ se od nich bude hodně očekávat a to jim může paradoxně hodně ublížit. Nechci, aby se to stalo. Jsou šikovní a baví mě, že jejich sound a prezentace jsou hodně vzdálené tomu, co se v Čechách produkuje. To je devíza, která se dá zúročit, tedy pokud budou mít pokoru, zachovají si svoji dravost a jistou dávku unikátnosti. Jenže je čeká hodně moc nudné práce a tak jenom tenhle aspekt ukáže, jestli z nich něco bude nebo zapadnou. Jestli mají talent se ukáže, ale jestli mají morálku, jasný názor, umíněnost a dravost s pílí, to může být tím, co jim pomůže se dostat do širšího povědomí. Moje role v tomhle je celkem zanedbatelná, měl bych na ně dohlížet ve studiu a pokud mi to oni dovolí, tak jim třeba i trochu pomoci. Uvidíme.

Jak to vůbec vypadá s prodejností posledních dvou alb? Existují nebo existovali ze strany vydavatele (Universal) na vaši tvorbu nějaké tlaky? Jak jste tam spokojeni?

Prodeje jsou všeobecně špatné, my jsme navíc s naší novou „cílovkou“ celkem jasný terč stahování. Ale tak to prostě je, tohle je vývoj, který je neodvratný. Je třeba začít myslet na to, jak prezentovat hudbu v brzké budoucnosti a zachovat si a podporovat vztah kapela – fanoušek. Universal, stejně jako jiné velké firmy, myslí jen na peníze a zisky. Pokud v tuzemských měřítkách sebelepší kapela neprodává, je pro ně neatraktivní. Doba, kdy si velké firmy chtěly vylepšovat pofiderní image tím, že měly ve svém katalogu kapely, které byly zajímavé a kvalitní, už je pryč. Dneska, víc než kdykoliv předtím, rozhodují prodeje a od těch se to odvíjí. A to, že v Čechách prodává jenom pokleslý mainstream té nejhorší kvality, o tom se bavit vůbec nemusíme. Výjimkou je snad ještě pořád hip hop, ale to je kapitola sama pro sebe a fakt je, že tohle už také dlouho nebude trvat a ten fenomén zmizí.

Teď trochu odlehčím. Budu říkat názvy deseti poměrně známých rockových kapel, o kterých si myslím, že úplně nespadají do vašeho teritoria, a u kterých by mne zajímalo, co se vám na jejich hudbě líbí nebo nelíbí.

THE WHITE STRIPES
Jedna z 50 nejdůležitějších kapel rockové historie. Jack White je hudební prodigy.

QUEENS OF THE STONE AGE
 Čím měkčí drogy a méně, tím měkčí sound. Standardní kvalita, ale mimo spektrum mého zajmu.

THE HIVES
Skandinávský Visací Zámek s podstatně větším vkusem než Visací Zámek. Pelle Almqvist nikdy nebude Iggy Pop, ale pro hodně lidí může být instantním Iggy Popem a také jím možná je. Každopádně trochu telecí, ale poměrně dobrá zábava.

MARILYN MANSON
Jeho bububu neznělo nikdy tak prázdně a dutě jako teď. Je mi to líto, protože on měl vždy svoje místo na trochu dekadentní hudební scéně, ale jak se zdá, teď ho má už jen z úcty a setrvačnosti a jen do té doby, než si sám setne hlavu.

LED ZEPPELIN
Při vší úctě, tohle šlo vždycky mimo mě. Nejsem hipik.

IRON MAIDEN
„Killers“ a „The Number Of The Beast“ jsou geniální alba. IRON MAIDEN jsou ikona a díky nim vzniklo hodně dobré hudby, i když z dnešního úhlu pohledu je to trochu úsměvné. Jenže – co vlastně není?

KORN
No a?

VLADIVOJNA  LA CHIA and BANANA
Nezajímá mě, nechápu, nerozumím a rozumět nechci. Podle mě je to jeden z největších nesmyslů na české hudební scéně, vydávaný za něco invenčního, objevného a geniálního. Blbost. V duchu globálního pohledu na hudbu je to absolutně nesmyslný paskvil.

VYPSANÁ FIXA
Asi jsou to fajn kluci, nevím. Znovu, bez jakékoliv přezíravosti, mě česká scéna až zase tak moc nezajímá, protože se řídí vlastními pravidly a mě vždycky bavilo to, co je považováno za všeobecně platnou globální hudbu. VYPSANÁ FIXA je typická česká kapela, chtějí jí být a daří se jim to. Nic víc, nic míň.

MANDRAGE
Pár „hezkých“ teenagerů a jeden o deset let starší s dready. Universal z nich možná chtěl udělat rebelskou kapelu pro děti, něco na způsob Tokio Hotel po česku, ale mě tohle vůbec nebere. Je to prefabrikát, nic mi to neříká. Být v kapele je buď dobrá zábava bez závazku a nebo je to jako manželství se závazným slibem a dedikací. Být v kapele je něco, co musí člověk odžít a stát si za tím. Nejsem si jistý, jestli si tihle kluci můžou za něčím stát. Nebo jestli chtějí. Alespoň, že jim to docela hraje, to je trochu plus.