OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Historie polských neo-thrash metalistů HORRORSCOPE podle biografie na domovských stránkách sahá sice jen zhruba do roku 1996, kdy se kapela (tehdy ještě pod názvem DISONANCE) vyloupla na světlo boží, nicméně při pohledu na její definitivní název je zřetelně patrné, že vedlejší roli si zde o nějaký ten pátek dříve zahrál ještě jeden důležitý okamžik. Ano, rok 1991 a páté řadové album OVER KILL „Horrorscope“, podle nějž (samozřejmě tedy s největší pravděpodobností) kapela pojala slavnou přesmyčku za vlastní. Podobně jako daleko proslulejší američané pak také HORRORSCOPE zaveleli k útoku v ryze thrashovém rytmu, v němž jim však až doposud nebylo souzeno zahrát si tu pravou, nejpřesvědčivější extraligu.
Důvody jsou prozaické, ostatně tak jako téměř vždycky. V době, kdy se polská pětice pomalu (a na stejnou notu) rozjížděla, už totiž měla první světová vlna thrash metalu odzvoněno, takže chtít na ni alespoň trochu důrazně navázat mohl je ten, kdo z klobouku vytáhl opravdu zásadního králíčka. Což, aniž bych to chtěl nějak výrazně rozmazávat, HORRORSCOPE rozhodně nedokázali. No a když už se polská pětice konečně rozjela se vší platností, protentokráte v neo-thrashovém rozpoložení SOILWORK a spol., je to už zase čtvrt hodiny po dvanácté, čili spolehlivě pozdě na to, abychom kapelu mohli podezřívat z čekané ve vlastním revíru. Přesto všechno však nemám „Evoking Demons“ za úplně nejhorší album, neboť jedno mu nelze upřít – tam, kde by mnozí jiní skomírali na invenční souchotě, jsou poláci schopni zahrát celkem svižně a do jisté míry i zdravě nakažlivě. Stojí za tím pochopitelně ty nejzákladnější stylové náležitosti, jež do podoby příjemně poslouchatelné mozaiky poskládala až nečekaně solidní produkce alba. Jinými slovy, vezmeme-li to z jakéhokoliv konce, narazíme vždy především na zručnou práci s rutinní riffovou problematikou („Mephisto“, „The Tide“ nebo „Light The Rest“), na přiměřeně citlivé nakládání s refrénovými melodiemi („The Inner Pride“ a zejména „The Request“, v níž mě mimochodem pobavila i neslýchaná výslovnost anglického „how“ jako „chau“) a samozřejmě i na všudypřítomnou citaci nejslavnějších thrash metalových veličin (krom neodbytného ducha SOILWORK jsou to kupříkladu také v „Traumatic Legacy“ zřetelně hmatatelní SLAYER). Celý obrázek o „Evoking Demons“ si pak můžeme doplnit ještě o odškrtnutí povinně zvučného a chrčivého hrdla frontmana Adama „Baryły“ Bryłka (závěrečný bonusový cover „Evil“ ze zlatého fondu MERCYFUL FATE má v jeho podání zajímavou příchuť) a dostáváme se tak zřejmě nenávratně k bodu, kdy už na adresu aktuálních HORRORSCOPE bylo řečeno vše podstatné a nastavovat rozhodně netřeba.
Neo - thrash metalový kousek (ne)výmluvný především skrze datum svého vzniku a název předkládající kapely.
5,5 / 10
Adam "Baryła" Bryłka
- zpěv
Lech "Blackpitfather" Śmiechowicz
- kytara
Rafal Jenczelewski
- kytara
Tomasz "Walec" Walczak
- baskytara
Piotr "Pienał" Pęczek
- bicí
1. New Insignia
2. Mephisto
3. Traumatic Legacy
4. The Inner Pride
5. Branded
6. The Tide
7. Headhunters
8. Light The Fuse
9. The Request
10. Killers Breeding
11. Evil (bonus)
Evoking Demons (2006)
The Crushing Design (2006)
Live Collision (Live) (2002)
Pictures Of Pain (2001)
Wrong Side Of The Road (1999)
Worship Game (1996)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Shark Records/Metal Mind Productions
Stopáž: 43:59
Produkce: Tom
Studio: ZED Studio, Olkusz, Polsko
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.