Justin Broadrick a jeho hudební svět(y) si opět našly cestu i do Prahy. V chladný prosincový večer, uprostřed nákupní horečky a všudypřítomného zmatku, příjde hudební seance s visačkou JESU více než vhod. V paměti ještě stále zůstávalo nepříliš přesvědčivé vystoupení momentálně hlavního hudebního projektu Justina, které se odehrálo v rámci předskakování americkým ISIS v květnu 2005. Současnému snažení tria přihlížela i mnohem početnější divácká obec a té se JESU odměnili podstatně živějším a poutavějším vystoupením.

Asi neřeknu žádné velké moudro, když prohlásím, že písně JESU tvoří jednoduché kytarové motivy, kde se více než na techniku hraje především na hutnost a důraz jednotlivých riffů. Jejich charakter a náladu pak vytvářejí především nasamplované linky a Justinův zasmušilý vokál. Díky tomu si JESU od prvního a velmi depresivního alba až do současné, o poznání optimističtěji naladěné tvorby vytvořili svůj velmi lehce rozpoznatelný a charakteristický hudební rukopis. Základním předpokladem k pozitivnímu vstřebání této muziky je schopnost přenést náladu jednotlivých skladeb ze studia na pódium, a to se ukázalo alespoň před necelými třemi lety jako poměrně veliký problém. Současnost je však naštěstí už podstatně pozitivnější. JESU působili mnohem vyzrálejším a kompaktnějším dojmem a především konečně dokázali svoje hudební vize prodat i během živé performance. Ačkoliv Justin Broadrick nikdy nebyl a ani nikdy nebude dobrým zpěvákem a tento svůj handicap musí především při vysokých hlasových polohách maskovat slabším zvukem svého mikrofonu, on i jeho soukmenovci se s tímto nedostatkem dokázali poprat na výbornou. Především díky charismiticky působicímu frontmanovi a přesvědčivému instrumentálnímu podání, kdy nad vším vítězily hutnost a tvrdost jeho kytary a velmi razantní rytmika, je tvorba tohoto tria konečně podmanivá i ve své živé podobě. Bezmála hodinový set postavený především na písních z letošního alba „Conqueror“ a taktéž i na aktuálním novinkovém EP „Lifeline“ však nepostrádal i výlet do „minulosti“, který tvořila kouzelná píseň „Tired Of Me“ z debutové desky JESU, která, musím se přiznat, mi z jejich tvorby sedí asi nejvíce. Už kolega Thorn ve své reportáži z nedávného vídeňského koncertu prohlásil, že tato skupina dokázala svoji koncertní životaschopnost a já jsem nucen, po shlédnutí pražského koncertu, se pod tato slova podepsat. Ač striktní dvacátá druhá hodina nedovolila kapele přidávat, i těch necelých 60 minut bylo dostatečně výživných, podmanivých a příjemných. Spojení zdánlivě neslučitelných prvků, jakými jsou zasněnost a tvrdost umí JESU prostě na jedničku.

Do kategorie zajímavých lze zařadit i předchozího vystupujícího – belgický one man projekt FEAR FALLS BURNING. Zde bych si vystačil toliko s alibistickým konstatováním, že na hodnocení podobně zaměřených těles se necítím dostatečně fundovaný, leč i v případě ambietní(?) muziky platí ono jednoduché líbí/nelíbí. I když škatulka ambient se v tomto případě zdá byt poměrně zavádějící. Spíše jsme měli tu čest se zvukovou koláží čerpající ze v současnosti velice populární drone doomové vlny. Mohutné zvukové tsunami pouštěné z „laptopu“, do kterých vstupovala další hluková vrstva tvořená kytarovým lomozem hlavní a jediné persóny pobývající na pódiu, byly nedílnou součástí vystoupení trvajícího něco kolem třiceti minut. Pocit zmaru, odcizenosti a úzkosti ještě zvýrazňovaly projekce neurčitých, převážně černobílých obrazců místy velmi výrazně připomínajícími rentgenové snímky silného kuřáka. Mám se-li se teda dle uvedeného vzorce přiklonit na nějakou stranu, tak bych volil mírné „líbí“, a to z důvodu schopnosti navodit kýženou skličující atmosféru i v podobnému představení nepříliš přejícím podmínkám. Mám tím namysli to, že tento druh hudby si alespoň já raději vychutnám o samotě a pokud možno v sedě, či nejlépe v leže.

Fotografie: dreckus