OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Být rockovou kapelou ve stále se stahující smyčce kultury normalizovaného Československa nebyl zrovna lehký chlebíček vezdejší, a tak se není co divit, že to, co dnes považujeme za projev multižánrové svobody, mohla být v té době jedna z mála schůdných cest jak v mocenském bahništi přežít. Řeč je samozřejmě o úkrocích do jiných žánrových hájemství a tím i částečná legitimizace bigbítového já. Právě BLUE EFFECT mohli by o tom zřejmě dlouze vyprávět. V roce 1974 za sebou kapela měla hodně úspěšnou minulost - ponecháme-li stranou LPíčka, početné koncerty a ocenění, pak namátkově třeba prodej singlu „Slunečný hrob“ se vyšplhal na 50 000 prodaných výlisků za půl roku a Efekti měli za sebou velmi zajímavou spolupráci s Jazzovým orchestrem Českého rozhlasu, z nějž v roce 1971 vzešla první „Nová syntéza“. Chytlavé spojení orchestrálních aranží Kamila Hály a Hladíkovy výrazné kytary dodnes dokáže okouzlit sladkou příchutí doby, kdy se Sean Connery proháněl po světě v Aston Martinu a hudba byla plna osmokingovaného gentlemanství....
Na druhé Syntéze dostala kapela mnohem volnější ruku, a tak se její projev oprostil od úzké závislosti na orchestrálnu a vydal se jednoznačně směrem art rockové rozvitosti, v níž už JOČR sehrál pouze roli asistenta virtuózního Hladíka a skvěle sehrané rockové kapely (tehdy z vrtochu moci překřtěné na M. EFEKT). Skvostem alba je úvodní opus, který v základních melodických motivech vychází z „prvosyntézy“, ale svou celkovou stavbou už jde daleko za hranice v orchestrálním jazzu ukotvené desky předchozí. Výraznou změnou je krom volné a decentně improvizací načichlé formy především vokál Leška Semelky, který je svou pichlavou „syntetickou“ barvou velice dobový. Ani po letech smrtelně neurazí, spíš připomíná časový kontext, v němž je deska zakotvena. Opus „Nová syntéza 2“ je nesmírně chytlavě vystavěný, doplňuje se v něm přitažlivá melodizace dechové sekce a instrumentální party, v nichž se plynule prolíná art rocková rozvětvenost Hladíkových sól a jazzová uvolněnost i dynamika (ach ta trubka Laczo Decziho). Monumentalitu některých slok podpírají i skvěle začleněné sbory, které nás volně vracejí do časů prvotiny „Meditace“ a fantaskního recitálu „Paměť lásky“. Text je skutečně pouze doplňkem instrumentální brilance - ač obsahuje několik pěkných obrazů, příliš ulpívá na prvním plánu.
Do stínu okázalé a skvostné úvodní dvaadvacetiminutovky postavili Hladík a spol. krásně se rozvíjející song „Je třeba obout boty a pak dlouho jít“. V úvodu ho sice z mého pohledu limituje jak naivně znějící text, tak Semelkův ječivý vokál rozpažený do táhlých sborů, nicméně v dalším průběhu se dostane ke slovu dlouhé instrumentální kouzlení, které se projde floydovsky poklidnou krajinou, rozvichřeným dechovým lesem až po strhující rockové bouření. Podobně neduživě z hlediska otextování a vokálního balení na mě působí „Klíště“, jehož verbální složka spadává už poněkud za hranice únosného podobně jako naléhavě sténající Lešek Semelka, nicméně odmyslím-li si tyto neduhy, je tu skvěle zaranžovaný orchestr a výtečná melodie, která snad raději měla být ponechána na instrumentální samotce. Asi nejpodivnějí položkou LPčka je psychotickou souhrou orchestru a kytary načatý song „Jedenáctého října“, s textem tak bezobsažným, až to v člověku vzbuzuje podezření na věci hlubší. Nicméně i tenhle epochální příběh sklerotického člověka na cestě za matkou nakonec utáhne brilantně vygradovaná hudební struktura, vybroušená syntéza Hálova orchestrálna a hladíkovské hráčské brilance.
„Nová syntéza 2“ není deskou nadčasovou, naopak, je deskou velice dobovou. To jí však nebrání oslovit posluchače i přes propast desetiletí. Navzdory slabší Janíčkově textařské práci a Semelkově specifickému vokálu se jedná o vybranou ukázku hudební vynalézavosti a schopnosti pracovat s nadžánrovým materiálem. Některé momenty (nejen) úvodní skladby patří do výkladní skříně českého rocku. A s o to větším respektem na ní člověk musí hledět, když si uvědomí, v jak zúženém tvůrčím prostoru vznikala.
Vynikající skladby ve stínu úchvatného prog rockového kolosea o početí nového života. Dechberoucí ukázka vybraných orchestrálních aranží a instrumentální dovednosti všech zúčastněných. O poznání slabší texty bez metaforického náboje a snad i příliš afektovaný projev Leška Semelky. Zkrátka velmi svůdný dokument doby.
Radim Hladík
- kytary
Lešek Semelka
- klávesové nástroje, zpěv
Josef Kůstka
- basa, elektrické housle, zpěv
Vlado Čech
- bicí
Hosté:
Laco Deczi
- trubka
Karel Růžička
- varhany
Petr Král
- tenor saxofon
Sbor Pavla Kühna
1. Nová syntéza 2
2. Je třeba obout boty a pak dlouho jít
3. Klíště
4. Jedenáctého října
5. El Dorado (bonus)
6. Dívko z kamene (bonus)
Live (2007)
Beatová síň slávy (kompilace) (2004)
33 (kompilace) (1991)
Svět hledačů (1979)
Svitanie (1977)
Modrý Efekt & Radim Hladík (1974)
Nová syntéza 2 (1974)
Nová syntéza (1971)
KINGDOM OF LIFE (exportní verze alba Meditace) (1971)
Blue Effect & Jazz Q Praha - CONIUNCTIO (1970)
Meditace (1970)
Vydáno: 1974
Vydavatel: Panton
Stopáž: 49:30
Produkce: Dr. Oskar Jelínek
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.