Být rockovou kapelou ve stále se stahující smyčce kultury normalizovaného Československa nebyl zrovna lehký chlebíček vezdejší, a tak se není co divit, že to, co dnes považujeme za projev multižánrové svobody, mohla být v té době jedna z mála schůdných cest jak v mocenském bahništi přežít. Řeč je samozřejmě o úkrocích do jiných žánrových hájemství a tím i částečná legitimizace bigbítového já. Právě BLUE EFFECT mohli by o tom zřejmě dlouze vyprávět. V roce 1974 za sebou kapela měla hodně úspěšnou minulost - ponecháme-li stranou LPíčka, početné koncerty a ocenění, pak namátkově třeba prodej singlu „Slunečný hrob“ se vyšplhal na 50 000 prodaných výlisků za půl roku a Efekti měli za sebou velmi zajímavou spolupráci s Jazzovým orchestrem Českého rozhlasu, z nějž v roce 1971 vzešla první „Nová syntéza“. Chytlavé spojení orchestrálních aranží Kamila Hály a Hladíkovy výrazné kytary dodnes dokáže okouzlit sladkou příchutí doby, kdy se Sean Connery proháněl po světě v Aston Martinu a hudba byla plna osmokingovaného gentlemanství....

Na druhé Syntéze dostala kapela mnohem volnější ruku, a tak se její projev oprostil od úzké závislosti na orchestrálnu a vydal se jednoznačně směrem art rockové rozvitosti, v níž už JOČR sehrál pouze roli asistenta virtuózního Hladíka a skvěle sehrané rockové kapely (tehdy z vrtochu moci překřtěné na M. EFEKT). Skvostem alba je úvodní opus, který v základních melodických motivech vychází z „prvosyntézy“, ale svou celkovou stavbou už jde daleko za hranice v orchestrálním jazzu ukotvené desky předchozí. Výraznou změnou je krom volné a decentně improvizací načichlé formy především vokál Leška Semelky, který je svou pichlavou „syntetickou“ barvou velice dobový. Ani po letech smrtelně neurazí, spíš připomíná časový kontext, v němž je deska zakotvena. Opus „Nová syntéza 2“ je nesmírně chytlavě vystavěný, doplňuje se v něm přitažlivá melodizace dechové sekce a instrumentální party, v nichž se plynule prolíná art rocková rozvětvenost Hladíkových sól a jazzová uvolněnost i dynamika (ach ta trubka Laczo Decziho). Monumentalitu některých slok podpírají i skvěle začleněné sbory, které nás volně vracejí do časů prvotiny „Meditace“ a fantaskního recitálu „Paměť lásky“. Text je skutečně pouze doplňkem instrumentální brilance - ač obsahuje několik pěkných obrazů, příliš ulpívá na prvním plánu.

Do stínu okázalé a skvostné úvodní dvaadvacetiminutovky postavili Hladík a spol. krásně se rozvíjející song „Je třeba obout boty a pak dlouho jít“. V úvodu ho sice z mého pohledu limituje jak naivně znějící text, tak Semelkův ječivý vokál rozpažený do táhlých sborů, nicméně v dalším průběhu se dostane ke slovu dlouhé instrumentální kouzlení, které se projde floydovsky poklidnou krajinou, rozvichřeným dechovým lesem až po strhující rockové bouření. Podobně neduživě z hlediska otextování a vokálního balení na mě působí „Klíště“, jehož verbální složka spadává už poněkud za hranice únosného podobně jako naléhavě sténající Lešek Semelka, nicméně odmyslím-li si tyto neduhy, je tu skvěle zaranžovaný orchestr a výtečná melodie, která snad raději měla být ponechána na instrumentální samotce. Asi nejpodivnějí položkou LPčka je psychotickou souhrou orchestru a kytary načatý song „Jedenáctého října“, s textem tak bezobsažným, až to v člověku vzbuzuje podezření na věci hlubší. Nicméně i tenhle epochální příběh sklerotického člověka na cestě za matkou nakonec utáhne brilantně vygradovaná hudební struktura, vybroušená syntéza Hálova orchestrálna a hladíkovské hráčské brilance.

„Nová syntéza 2“ není deskou nadčasovou, naopak, je deskou velice dobovou. To jí však nebrání oslovit posluchače i přes propast desetiletí. Navzdory slabší Janíčkově textařské práci a Semelkově specifickému vokálu se jedná o vybranou ukázku hudební vynalézavosti a schopnosti pracovat s nadžánrovým materiálem. Některé momenty (nejen) úvodní skladby patří do výkladní skříně českého rocku. A s o to větším respektem na ní člověk musí hledět, když si uvědomí, v jak zúženém tvůrčím prostoru vznikala.