OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Psal se rok 1971 a druhdy bluesově orientovaná skupina FRAMUS FIVE nahrála LP, jehož celou jednu stranu zabírala epická art rocková kompozice na text Josefa Kainara. Ačkoli se do nové nahrávky jasně promítly vlivy období, kdy hnacím motorem seskupení kolem charismatického zpěváka a kytaristy Michala Prokopa bylo blues a soul (zejména Ray Charles a James Brown), téměř dvaceti minutová kompozice v úvodu jasně naznačila, že kurs se mění. Kořeny zůstaly pevně utkvělé v namodralé bluesové půdě, ale paleta vyjadřovacích prostředků se rozprostranila do nejroztodivnějších částí hudebního spektra.
Zatímco většina (alespoň co se stránky kvantitativní týče) materiálu „Města ER“ se nese ve znamení poměrně uzavřených a formálně konzervativnějších písní, titulní kompozice přináší ohňostroj hudební imaginace, která i po čtvrt století bere dech. Ucelenou kostru tvoří Kainarův pásmovitě pojatý text, který byl napsán na míru pro potřeby FRAMUSu. Proud kultivované básnické řeči střídá až poetisticky hravé střídaní nápaditých metafor s pohádkovým nádechem a obrazy existenciálního odcizení jedince, pohlceného imaginárním a utopickým městem. Nádherně vystavěný text patří dodnes k nejlepším koncepčním počinům, které se urodily na polích české a slovenské rockové scény.
Ruku v ruce s Kainarovou slovní brilancí kráčí i hudební složka z pera Michala Prokopa, Ladislava Eliáše a Petra Hanniga. „Město ER“ spojuje v dobové tradici známou lehkost jazzových standardů, rockově vyčnívající party sólové kytary Luboše Andršta, bluesový prožitek a módní psychedelickou vložku, to když se na Jahnovy bicí nabalují velmi ponuré disharmonické názvuky kláves. Klasicizující dojem přidává Hannigem zaranžovaný orchestr, který vkusně zdůrazňuje volný přesah art rocku k vážné hudbě. „Město ER“ je slyšitelně vytvořena z několika různých částí, nicméně jejich sousedství nevytváří dojem nesourodé rušivosti, ale mnohem více podtrhuje pestrobarevnost Kainarova slovního doprovodu. Z úst Michala Prokopa zní vodopád metafor naprosto sugestivně; šeptané pasáže, důrazně frázované sloky, ale i nepostradatelné falzetové doplňky, bez kterých to nešlo.
Oproti úvodní epické nádheře působí zbytek alba poněkud civilnějším a pozemštějším dojmem, nicméně to neubírá na síle dechově swingující písni „Tys kámen“ s moderním rockovým riffem v záhlaví, ani textově sice prvoplánové, přesto působivě zorchestrované „Pláču“. Bluesové ukotvení prozradí „Noc je můj den“, v které Prokop předvádí krásu zabarvení svého nezaměnitelného hlasu. Dojmem pivního flamendra v intelektuální kavárničce působí zábavovková odrhovačka „Kapela“, která je však tak prostoduše bigbítová, až je nakažlivá. Na desce je to ovšem jasná černá ovce. Závěrečná Perceptura nechává příjemně odeznít snově modravou náladu desky v moderních vzlycích Andrštovy kytary kamsi do tmějících se ulic...
FRAMUS FIVE zanechali nesmazatelnou stopu v dějinách českého rocku a ještě v průběhu natáčení desky se rozpadli. Ačkoli je Prokop za několik let obnovil (tentokrát pod názvem FRAMUS 5), doba se pohnula a časy art rockového rozpětí křídel nad hudebním všehomírem zmizely v nenávratnu. Zůstalo tak jen tajemné město, které nenajdete na mapách. Je třeba ho hledat v hlubinách lidské imaginace, v síle obrazu, slovního, hudebního... Stojí za to se do něj vracet. Jeho domy nestárnou. Jen ten já už nejsem já.
Z portálů
domů prastarých
padá bílý prach
lehčí než je sníh
starší než je svět
vypůjčený svět
kolem nás
Andělé našich závětí
nad městem nízko přeletí
při letu si čtou
domovní
znamení
Jedinečné plátno plné magických art rockových pastelů a modravých tahů bluesového štětce... Michal Prokop, Framus Five, Josef Kainar... Město ER je svědek plynoucí rockové historie, ztělesnění vnitřní svobody, kterou dobovému bigbítu nemohl sebrat ani režim.
Michal Prokop
- zpěv
Ivan Trnka
- klávesy
Luboš Andršt
- kytara (tracky 1–6)
Ladislav Eliáš
- basa (tracky 1, 2, 7, 8)
Luboš Nývlt
- basa (track 3, 4)
Michal "Miki" Bláha
- basa (track 5)
Karel "Káša" Jahn
- bicí (tracky 1, 2)
Jaroslav "Erno" Šedivý
- bicí (tracky 3–5)
Petr Klárfeld
- bicí (tracky 7, 8)
Petr Hannig
- klávesy (track 1), orchestrace (1–4)
Petr Bezpalec
- flétna (track 7)
1. Město ER
2. Tys kámen
3. Pláču
4. Kapela
5. Noc je můj den
6. Perceptua
7. Modrá ryba (bonus)
8. Co zbude z lásky (bonus)
Až si pro mě přijdou (2000)
Snad nám naše děti prominou (1989)
Nic ve zlým, nic v dobrým (1987)
Kolej Yesterday (1984)
Holubí Dante (1980)
Město Er (1971)
Blues In Soul (1968)
Vydáno: 1971
Vydavatel: Suprafon
Stopáž: 47:50
Produkce: Jan Spálený, Petr Kocfelda, Jiří Brabec
Studio: Dejvice
Recenzováno podle CD reedice SONY / BMG (1999)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.