Méně skladbově vyvážené a méně zvukově vydařené dvojče předchozího alba „Practice What You Preach“ (1989), tak lze hbitě jednou větou popsat čtvrtou řadovku „Souls Of Black“ (1990) od TESTAMENT – v té době stále ještě nerozlučné pětice sympatických thrashers od zátoky poblíž San Francisca. Protože právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let hudbě TESTAMENT dění na zámořské metalové scéně přálo, rozhodli se kluci po poradě s jejich vydavatelskou firmou pro bleskové nahrávání dalšího albového nástupce, který si měl jednak zachovat zpěvnější formuli thrash metalu, reprezentovaného předchozí nahrávkou „Practice What You Preach“ (1989), ale zároveň o něco přidat na tvrdosti, důraze a energii, tedy atributech příslušnících spíše prvním dvěma albům.

Zkrátka úkol byl jasný, co nejrychleji nahrát konkurenceschopného nástupce „Practice What You Preach“, pokud možno vychytat všechny jeho mouchy a vyrazit ve společnosti SLAYER, MEGADETH a SUICIDAL TENDENCIES na putovní klání „Clash Of The Titans“, které se na podzim roku 1990 nekompromisně přehnalo Evropou. Zhruba necelý rok po vydání předchozího alba tak už TESTAMENT spěchají znovu do studia, tentokrát s novým producentem Michaelem Rosenem, který překvapivě nahradil osvědčeného Alexe Perialase, což možná bylo tím pravým důvodem skutečnosti, že se výsledek nedostavil v požadované zvukové kvalitě. Zvuk „Souls Of Black“ je totiž bezpečně nejhorším ze všech jejich dosavadních výtvorů. Kytarový sound je rozvrzaný, nesemknutý, málo průrazný, ještě že jej drží znovu výborné hráčské výkony, zejména ten Skolnickův, jehož kytarová sóla nám zde předvádějí doslova balet a tak se na neuhlazených chuchvalcích kytarového hluku prohánějí s ladností vodního ptactva. Bicí na nové nahrávce působí ještě hůře než kytary, jakoby zde Louie Clemente bouchal do dutých umělých škopků, protože jejich zvuk je vysloveně tupý. Co se kvality samotných skladeb na „Souls Of Black“ umístěných týká, pod jeho úroveň už se později z diskografie TESTAMENT dostal snad jen brutální album „Demonic“ (1997), na kterém kapela zahodila veškeré své přednosti kvůli vytvoření jakéhosi celkem neosobitého thrash-deathu a Chuck Billy na něm taktéž nepochopitelně popřel svoji vysokou hlasovou kvalitu i identický výraz ve prospěch bohapustého řvaní ve stylu Burtona C. Bella a Maxe Cavalery. To je však hudba budoucnosti, přenesme se znovu do roku 1990.

Od úvodního kytarového intra „Begining Of The End“ a nástupu praskavých kytarových riffů „Face In The Sky“ až po závěrečnou „Seven Days Of May“ působí album tak nějak suše, bez překvapení, téměř bez osobitých míst. Nebýt vynikající balady „The Legacy“, ve které se kromě Skolnicka blýskne zejména Chuck Billy, řekl bych, že je album sbírkou průměrných a velmi podobných metalových skladeb od kapely, která sice má co nabídnout, jen si letos potřebovala část své produkce někam ulít. Pokud budu hledat dál, objevím tři písně, které stojí za zmínku – titulní „Souls Of Black“ s poměrně netradiční melodikou, důraznou riffopalbu „Falling Fast“ a „One Man´s Fate“, která upoutá výbornou zpěvovou linkou a hustými riffy v závěru ozdobenými skvělým sólem Alexe Skolnicka. Za připomenutí stojí ještě závěrečná skladba „Seven Days Of May“, která se zabývá tragicky potlačenými studentskými bouřemi na náměstí Tchien-an-men v Číně. Nebýt tedy několika výborných skladeb, bylo by album „Souls Of Black“ vysloveně průměrným thrash metalem a to bylo na TESTAMENT v jeho nejúspěšnějších letech opravdu málo.