Cechovní speed metalová čest, to je něco, co především Pavlu Slívovi zcela samozřejmě nedává spát. Kdyby to totiž tak nebylo, zahodila by už SALAMANDRA dávno všechny předsudky, vyprdla by se na nějakou složitou přípravu nového materiálu a nahrávky s čerstvými skladbami by vydávala téměř každý rok. Ostatně tak jako skoro každých osm z desíti kapel v téhle republice. Zběžně by k tomu nachytala několik časem prověřených riffů, několik všeobecně oblíbených melodických linek a postupů a děj se vůle boží, hlavu si proto přece lámat nebudeme. Jenže chtít tohle po SALAMANDŘE, to je jako kdybyste chtěli po samurajovi spáchat harakiri plastovým brčkem od kelímku s kolou. Taky by se vám vysmál.

I proto tedy album „Faces Of Chimera“ přichází s více jak tříletou odmlkou po svém předchůdci „Great Moravian Elegies“, i proto je na jeho nádherně dynamickém zvuku podepsán i v domácích končinách nepotkávaný mastering helsinského studia Finnvox a zejména proto opět přináší svěží pofoukání speed metalových bolístek, poslední dobou požehnaně vyrobených nejen čelními představiteli stylu. Kdo nevěří, ať tam běží, i když daleko účelnější by podle mého bylo zůstat pěkně v klidu sedět a zaposlouchat se. Zaposlouchat se a pěkně zblízka být svědkem toho, kterak SALAMANDRA, od posledně znovuzrozená na postech zpěvu (Ivan Borovský, ex – MORAVSKÝ ANDĚL) a baskytary (Jaroslav „Pišta“ Sedláček), nastavuje světu v plném lesku zejména dvě ze tří Chiméřiných tváří. Tu lví, plnou královské síly a moci („Orion“, „Heart Full Of Snow“, „Conquest Of Paradise“ či naprosto senzační „Atlantis“ s úchvatným Borovským na pozadí sborového zpěvu v refrénu), a tu dračí, spalující jako oheň, jenž z ní bývá chrlen („Legacy Of The Heroes“, „Chimera“, „Requiem“ nebo „War Of Evils“, hnaná vpřed nemilosrdným ústředním motivem). Nic nevadí, že kapela opustila textové koncepce, hlavně že zůstala sama sebou, přičemž dokázala zahrát na notu málem stejně tak silnou jako v minulosti. Tyhle vybrané kytarové odpichy, mimochodem stále mazáčtěji se také proplétající s důležitou rolí kláves, ve spojení s nezničitelným citem pro speed metalovou věc navíc jednoduše zastíní i fakt, že z alba (v souladu s jeho názvem) na vás mrkne i třetí z tváří starořecké bestie, totiž ta kozí. Ano, ve skladbách „Dreams Of The Fair“, „Fading Desires“ a „Eternal Injustice“ (jejíž název a obsah jsou mimochodem opravdu odzbrojující – kdyby byla alespoň textově pojata třeba jako obecná stížnost na všechny posměváčky, kteří mají speed metal za vycucanou muziku pro prosťáčky, dalo by se to pochopit jako ilustraci nadhledu, s jakým SALAMANDRA hraje a zpívá, a hned by to bylo o něčem jinším) je k zaslechnutí nepochybně nahořklá každodenní speedová rutina, ale s tím už se holt musíme smířit, chceme-li si z „Faces Of Chimera“ odnést ten lepší dojem.

Protože on je zde po ruce jinak pomalu všude a tak také není nejmenších pochyb o tom, že SALAMANDRA na téhle desce zabodovala tak, jak to na domácí scéně zvládne jen málokdo. Vítězně vyjít ze šarvátky s věčnou výzvou speed metalu, obětovat mu nějaký ten menší renonc na původnosti a o to více zahořet na těch nejsprávnějších místech, to už prostě chce celou kapelu a ne pouze její kus, kus, který jen pořád do kolečka opakuje: MY makáme, MY zkoušíme, MY umíme, MY, MY, MY. Protože v tom je ten rozdíl. SALAMANDRA totiž nikdy neříká MY. SALAMANDRA si počká a HRAJE.