OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je v tom kus symboliky. Švýcarští KNUT, kteří se do nahrávání nových desek nikdy příliš nehrnou, se recenze té prozatím poslední „Terraformer“ z roku 2005 na naší stránce dočkávají až nyní. Kapela, která vždycky stála a vždycky i bude stát mimo hlavní dění na hardcoreové scéně, se loni na podzim poprvé objevila i u nás, aby před prořídlým publikem na strahovské Sedmičce zanechala přesně ten samý dojem, který si posluchač odnese i z jejích studiových nahrávek. Tedy, že KNUT jsou partičkou velice nesmlouvavou, zvukově těžkou a nepříliš lehce stravitelnou.
Tyto atributy si nese i album „Terraformer“, které však oproti značně apokalypticky znějícímu předchůdci „Challenger“ (2002) ukazuje jistý posun KNUT směrem ke klidnějším zvukovým i kompozičním polohám. Úvodní skladba „7.08“ sice disponuje stále velice podobným arsenálem, jako tomu bývalo v minulosti - zdánlivě neotesaný hardcore s těžce uchopitelnou rytmikou a typickým Didierovým řevem byl samozřejmě ke slyšení i dávno předtím -ovšem postupným plynutím dalších a dalších skladeb jakoby se náboj koncentrované agresivity postupně vytrácel, aby se na tak povrch dostávaly i další emoce. KNUT se i nadále opírají o hutné a těžké kytary, ty však nechávají riffovat čím dál umírněněji a postupně tak krotí jejich zdivočelou živelnost.
Ovšem ani znatelné přiškrcení hudební agresivity neznamená, že by se snad produkce kapely dala zařadit mezi lehce stravitelná sousta. KNUT jen prostě otočili kormidlem svého cítění trošičku jinam, stále se však bezpečně pohybují po teritoriích vymezených okrajové hudební produkci. Tam se právě řadí i noise, či ambientní choutky, které naprosto zkušeně předvádějí hlavně ve finále alba. Rozsáhlé zvukové plochy, jako protiklad k výbušnému a neurvalému začátku, jen podtrhují fakt, že KNUT, ať už produkují anebo budou produkovat cokoliv, nikdy nebudou tvořit produkty pro širší posluchačské masy. „Terraformer“ je další ukázkou schopností kapely s lehkostí korzovat na okraji davu a přitom si získat respekt. A je úplně jedno, jestli právě trápí kytary anebo programují mašinky.
Umírněnější, ale zároveň i zajímavější a pestřejší než "Challenger". Švýcarští KNUT i nadále dokazují svoji zaslouženou příslušnost k pomyslnému spolku zajímavých a neotřelých kapel.
8 / 10
1. 7.08
2. Wyriwys
3. Kyoto
4. Torvalds
5. Seattle
6. Bollingen
7. Fallujah
8. Davos
9. Evian
10. Fibonacci Unfolds
Wonder (2010)
Terraformer (2005)
Challenger (2002)
s/t (EP) (2001)
3-Way (10'' Split With BOTCH & ANANDA) (2000)
Ordeal (7'') (1999)
7'' Split With TANTRUM (1998)
Bastardizer (1998)
Leftovers (MCD) (1997)
7'' Split With ISHMA (1996)
s/t (7'') (1994)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Hydra Head Industries
Stopáž: 44:38
Produkce: KNUT
Studio: Del-Uks Audiolab, Ženeva (Švýcarsko)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.