Neutěšená situace v oblasti toho, co nám zástupci stěžejních (a nejen jich) jmen heavy – speed metalového světa předvedli v roce 2007, mě při bilancování ke konci uplynulých dvanácti měsíců přivedla málem až k uzoufání nad tím, kolik vlastně opravdu povedených alb loni vyšlo. Žádné? Všechno to sice nakonec přece jen tak nějak dopadlo, ale nikdo mne nepřesvědčí o tom, že vždy chyběla nejméně ona opravdovost, u které si řeknete ano, tahle kapela nechala ve studiu všechno, a taky je to na tom albu cítit. Vymydlené, vyšperkované, vychytaná produkce, učebnicový přednes, prostě všechno to tam je. Jenže pak přišli GAMMA RAY (ani od nich jsem to už v té skepsi nečekal, co bych vám nalhával) a všechno bylo jinak.

A proč zrovna GAMMA RAY? Inu, pro začátek vezměme srovnání u HELLOWEEN, neboť styčných bodů je tady v případě „Land Of The Free II“ víc než dost. Neoddiskutovatelná stylová spřízněnost spojená se spřízněností personální a nápad přijít s pokračováním velkolepé ságy z minula, to především. Jenže zatímco v případě „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ před dvěma lety (pánové Weikath a Grosskopf prominou) to bylo s jinými herci a tedy tak trochu mimo mísu, zde si vlastní zůstali na vlastním a to byl základ dobře mířené trefy. K jejímu zbytku pak byl zapotřebí zejména dostatek štěstí při obligátním skladatelském procesu, a protože i ten se dostavil, máme tady aspiranta na čelní příčky výročních žebříčků (jak ostatně ukázala i zdejší „Metal Valhalla 2007“).

Není to tedy ničím jiným, než že GAMMA RAY zkrátka uhodili kovový hřebíček na hlavičku v tu nejsprávnější chvíli. Ani k tomu nemuseli zrychlit či zpomalit, ani zprogresivnět či dokonce vsadit na nějakou tu nu – metalovou kartu, jen prostě využili zaváhání konkurence a k němu si ze studia přinesli navýsost svěží tradiční materiál. Na jeho síle se vezou vlastně celým albem a pokud to někde přece jen trochu zaskřípá (jakože je to víceméně pochopitelné), dá se přes taková místa v pohodě a bez zbytečného vypětí přenést. Takto je třeba se vypořádat s „From The Ashes“, v níž se kapela místy až příliš drží při zdi (a navíc se také poprvé nechává strhnout věčným vzorem IRON MAIDEN), s „Leaving Hell“, jež má rovněž co dělat, aby si udržela fazónu, a s „Opportunity“, v níž přímo zazáří další okatá citace Železné panny, tentokrát po vzoru klasiky „The Clairvoyant“. Ve zbytku alba však marně hledám další slabší místo a pokud bych měl naopak jmenovat okamžiky nejsilnější, asi bych byl na rozpacích. Dramatický megaúprk „To Mother Earth“? Fascinující melodické divadlo „Rain“? Hymnický opus „Empress“, nezapírající inspiraci (neplést s citací!) tou nejlepší acceptovskou tradicí? Jednoduchý a přesto maximálně účinný „Real World“? Nebo předlouhý závěrečný výlet do fantazie „Insurrection“?

Ale vždyť ono je to vlastně nakonec jedno. Nejdůležitější je přece celkový efekt, a ten je, jak říkám, na jedničku s malým mínusem. Ještě snad typický „Fang Face“ uprostřed obalu celé desky by kolem sebe konečně snesl poněkud zajímavější nápady než jen ty strohé a nicneříkající se staroegyptskými proprietami a symbolem jing – jang (nahlédnutí do kuchyně IRON MAIDEN by kupříkladu alespoň tady bylo na místě), nicméně to už bych nejspíš chtěl GAMMA RAY zasahovat do strategie až příliš. A kdo jiný by si to momentálně zasloužil nejmíň, že ano. V zemi svobodných tedy nakonec nic nového, což je myslím samo o sobě pro paprsky z Hamburku tím nejlepším vysvědčením.