Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
James byl knihomol, miloval Rimbauda, Kerouaka, Nietzscheho, později Buńuela, Bretona a Felliniho. V době, kdy si většina jeho vrstevníků za složení zkoušky dospělosti přála auto, Jim toužil po sebraných spisech Friedricha Nietzscheho. IQ 149. Měl rád společnost, ale celý život trpěl sžíravou samotou. Možná génius, který udělal moc chyb, jak ale sám řekl: ,,Žádná věcná odplata neomlouvá, že jsme propásli svítání".
Ve svých dvaceti letech začíná studovat na filmové fakultě v Los Angeles. Pečlivě si připravuje práci na konec semestru. Ta možnost, propůjčit svým myšlenkám podobu a tvar, ho naprosto uchvátila a on se jí chopil s opravdovostí sobě vlastní. I přesto snímek dostal podprůměrné hodnocení. Druhý den odešel ze školy, neboť kritiku práce vnímal jako osobní selhání. Utíkání před problémy a otáčení se k nim zády ho ostatně provázelo po celý život.
Píše se rok 1965, rok, který se zapíše do dějin rockové hudby. Mladý Jim Morrison se opět setkává s Rayem Manzarekem a stydlivě mu čte své verše. Touží po tom, aby ho lidé poslouchali a jeho myšlenky je přenesly do světa za oponou. V Americe ale není doba veršotepců a snílků. Manzarek pozná talent mladého básníka a poté, co mu Jim zazpívá ,,Moonlight Drive" se společně domluví na založení skupiny. ,,Nikdy mě nenapadlo zpívat. Myslel jsem, že budu spisovatel, sociolog nebo dramatik. Na koncerty jsem nechodil," vyprávěl Jim. Možná právě proto v Los Angeles nevznikla hudební skupina jako taková, ale projekt, který chtěl zhudebnit sny a přiblížit smrtelníkům, jak černě se beznaděj rýsuje na pozadí hvězd. Roku 1966 - ve složení: Jim Morrison (zpěv, texty), Ray Manzarek (klávesy), Robby Krieger (kytara) a John Densmore (bicí) - vzniká legendární THE DOORS. Název byl isnpirován, mimo jiné, esejem Aldouse Huxleyho - ,,Brány vnímání". Nad přesným významem se spekuluje, snad by mohl být ukryt v nekonečnu - tématu, ke ktérému Jim vždy tíhnul. Kdyby totiž brána byla čistá a průzračná, věci by se člověku zdály být takové, jako opravdu jsou - nekonečné.
Styl skupiny byl od počátku naprosto nevšední, vyzařoval podivuhodnou duševní sílu a schopnost proniknout hlouběji pod povrch věcí. Poměrně dlouhé skladby jsou charakteristické instrumentálními sóly s proměnlivou melodií a ezoterickými texty, které někdy popisovaly i sny, vize a halucinace. Jim nikdy nebyl klasickým frontmanem, kapelu nevedl, přebýval v ní. Nechtěl být muzikantem, hudbu vnímal jako jakési médium pro své básnické vize. Aranžím, akordům ani notám nerozuměl. A tak se nastolila demokracie. Vše se rozhodovalo rovnými hlasy a i honoráře se dělily rovným dílem. THE DOORS věřili v sílu celku. Sám Básník se odpovědnosti a popularity spíše obával. Ostatně když jednou clevelandský DJ uvedl koncert slovy ,,Jim Morrison a THE DOORS," Morrison mu vytrhl mikrofon a zařval: ,,Dámy a pánové! THE DOORS!". Skupina Jimovi dodávala pocit bezpečí a zázemí, i když on sám nikdy nikam nepatřil a snad ani nechtěl.
Ve své první biografii, kterou sepsal pro nahrávací společnost, uvedl, že je sirotek. V rodině sice díky despotickému otci nebyly zrovna ideální vztahy, Jim ale hlavně nechtěl nést odpovědnost za své chování vůči příbuzným a jak sám říkal: ,,Nemohu přece být synem na poloviční úvazek, to raději nebudu synem žádným.". Od vážných věcí, nebo spíš temné stránky své duše, Morrison utíkal celý život a své obavy topil v alkoholu a psychodelických drogách (ty byly totiž v Americe až do roku 1967 naprosto legální). Jeho obliba v LSD a meskalinu (spolu s ostatními členy skupiny) se stala věhlasnou. Pro ni je také vyhodili z mnoha klubů, neboť nebyli schopni ani zahrát a jen uráželi fanoušky i pořadatele. Pokud byl Jim přece jen schopen vystoupení, šplhal po aparatuře, válel se po pódiu, vrhal se po hlavě do davu a k lidem často zpíval zády. Věřil, že rockový koncert je něco na způsob rituálu. Celé své chování osvětlil jednou větou: "Piju, abych mohl mluvit s hovny. Včetně sebe sama," a nehodlal se k rozebírání své závislosti nijak vracet.
Měl spousty milenek, mezi něž patřila například Janis Joplin nebo šéfredaktorka rockového časopisu Patricia Kennealy, kterou si dokonce vzal. Nezřízené radovánky a orgie drásaly jeho životní lásku Pamelu Courson. V době, kdy se s ní seznámil, byla sice zadaná, ale Jim si to nepřipouštěl. Pam byla jakýmsi talismanem kapely, s Jimem trávila veškerý čas a stala se jeho nedílnou součástí. S ní se také po dokončení jejich, řekla bych nejlepšího, alba ,,L.A.Woman" na počátku 70. let přestěhoval do Paříže. Spoluhráči ho zklamali, když bez jakéhokoliv upozornění prodali skladbu ,,Light My Fire" na reklamu za 750 000 dolarů. Morrison měl dost veškerého ruchu kolem své osoby, nechtěl být modlou ani sex-symbolem, byl přece především básník a působení v THE DOORS, spolu se vzájemnými vztahy, ho začínalo svazovat - měl pocit, že mu to všechno brání v tvůrčím rozletu. Nechal si narůst plnovous, oblékal se jako vandrák a z hubeného sexy kluka v kožených kalhotách se stal obtloustlý post-rocker. V Paříži byl opravdu šťastný. Věnoval se zde umění, filmu a skládal poezii. Sepsal básnické sbírky ,,The Lords", ,,The New Creatures" nebo ,,Wilderness", které na své vlastní náklady vydával a šířil hlavně mezi nejbližší přátele. Sbírky indentifikuje hlavně Morrisonovo lpění na ostrých kontrastech a přesném řídícím rytmu. Zabývá se v nich tehdejší Amerikou-místy, drogami, filmy, penězi... Tím, jak osobní růst brzdí staré posedlosti a podporuje svobodu lásky. Jeho poezie je, stejně jako hlasový projev, osobitá, nekonzervativní a z určitého úhlu pohledu nedokonalá.
Jim Morrison umírá 3.července 1971 v Paříži. Jeho smrt je obestřena pavučinou dohadů. Za svého života si říkal ,,Ještěrčí král" nebo také ,,MR. Mojo Risin", což poprvé, jako anagram svého jména, použil v písni ,,L.A.Woman" ze stejnojmenného alba. Také díky tomu vznikly po jeho smrti dohady, zda se neodsunul do ústraní a nevede poklidný život pod novým jménem. Tato teorie je ale velice nepravděpodobná. Podle oficiáních zpráv byl nalezen ve své vaně s diagnózou: srdeční zástava způsobená nadměrným užíváním drog. Dnes je pohřben v Paříži na hřbitově Pere Lachaise.
Byl Jim Morrison nepochopeným géniem, či mužem bez soudnosti? Vězel jeho úspěch v neuvěřitelném talentu nebo v tom, že prostě jen přišel s něčím ,,novým"? Kdo opravdu byl Jim Morrison? Co opravdu miloval, čeho se obával a co považoval za opravdu důležité? Na tyhle otázky už nikdy nenalezneme přesnou odpověď. Zbyl jen odkaz, odkaz po někom, kdo inspiroval nespočet hudebníků, básníků i obyčejných lidí. Pouštím si THE DOORS v naději, že bude líp, i když jak řekl sám Jim Morrison: ,,Za vůbec nejdůležitější považuji ty nejskvělejší a nejstrašnější chvíle života.Všechno ostatní je … jen něco mezi tím."
Other Voices (1971) L.A. Woman (1971) Absolutely Live (1970) Morrison Hotel (1970) The Soft Parade (1969) Waiting For The Sun (1968) Strange Days (1967) The Doors (1967)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.