OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMARAN´S PLIGHT je dalším z řady projektů, jež dali dohromady hudebníci progres metalových kapel, kteří se povětšinou motají okolo vydavatelství Inside Out. Že je podobných krátkodobých projektů spousta a ne všechny jsou známkou kvality už víme delší dobu. A tak je to i tentokrát pouze otázkou osobního vkusu, nakolik vám zrovna tato muzikantská kompilace zavoní. AMARAN´S PLIGHT jsou jmenovitě Gary Wehrkamp, DC Cooper, Nick D’Virgilio a Kurt Barabas. Gary Wehrkamp je dobře známá postava ze SHADOW GALLERY a je de facto hlavou AMARAN´S PLIGHT společně se zpěvákem DC Cooperem (SILENT FORCE, ROYAL HUNT). Nick D’Virgilio bubnuje u dalších progových nestorů, SPOCK´S BEARD, a poslední jmenovaný je od amerických UNDER THE SUN. Tentokrát ale nejde o all star kapelu v pravém slova smyslu. Původní idea alba „Voice In The Light“ pochází od spisovatele John W. Crawforda, který se podílel i na psaní textů a produkci alba a příběh vychází ze zkušeností bytí na hranici mezi životem a smrtí. Takže je to de facto metalová opera, kterou mistr Wehrkamp a spol. složili a nahráli na objednávku, nebo jak to nakonec bylo.
Jestli si Gary Wehrkamp při komponování sáhnul na dno a viděl světlo na konci tunelu těžko říci. „Voice In The Light“ nepostrádá prvky (řekněme více prvků) hudby, kterou píše pro svou domovskou kapelu, a tak nečekejte hutný, záhrobní zvuk. Naopak, hudba AMARAN´S PLIGHT je lehká, uvolněná a bohatá na velké množství různých motivů. Jak kapelník, tak ostatní hudebníci se hrdě hlásí ke svému progresivnímu vzdělání a nechávají se slyšet kde mohou, aby dostatečně vynikli a přitom neporušili celek. Nebudu chodit okolo horké kaše, pokud máte rádi SHADOW GALLERY, nenechte si AMARAN´S PLIGHT ujít. Nápadité kytarové partie se proplétají s klávesovými a utvářejí krásné melodie, které člověka nutí k opětovným poslechům. Především dlouhé, komplikované kompozice jsou živnou půdou pro notová témata páně kytoroklávesisty. Pilíři desky jsou tři opusy s délkou okolo třinácti minut („Incident At Haldemans Lake“, „Shattered Dreams“, „Revelation“), kde svou vášeň Wehrkamp rozvíjí naplno. Takovéto dlouhé kompozice bývají muzikantům dost často na škodu, protože jim u toho posluchači usínají, nicméně v tomto případě je situace lepší. Mají spád a zbytečně se neutápějí ve slepých kytarových sólech. Ku prospěchu celého díla je jejich rozmístění na albu a promíchání s kratšími skladbami. Ať už jsou baladické - „Reflections“ a jejich druhá část „Betrayed by Love“ - nebo vyslovené hitovky s jasně čitelným rukopisem a především sborovými, vícehlasnými refrény dle nejlepších tradic SHADOW GALLERY. Pánové si udělali výlet i do trochu jiných vod, zavzpomínali na starý dobrý big beat („I Promise You“) a hodili rukavici thrashovým matadorům („Viper“). Mimochodem „Viper“ je opravdu podařená věc a výborné zpestření celého alba. Když to tak shrnu jde po hudební stránce o velmi bohaté a členité album.
Dalším významným pozitivem je zpěv. Wehrkamp (nebo snad John W. Crawford) chtěl za mikrofonem někoho jako je Mike Baker, ale ne zas úplně Mike Baker, a tak byl obsazen DC Cooper (asi tak to mohlo být). Po technické stránce je tento chlapík vynikající, v projevu procítěný a hlasově je Bakerovi relativně podobný a i díky němu se „Voice In The Light“ drží na vysoké úrovni. Na závěr zbývá jen podotknout, že ačkoliv v AMARAN´S PLIGHT jsou slyšitelné prvky upomínající na dřívější tvorbu autorů, nejde naštěstí o sebevykrádání. „Voice In The Light“ je velmi nápadité (byť ne přímo originální) a propracované album, které lze doporučit všem příznivcům amerického progresivního rocku.
„Voice In The Light“ je hudba na zakázku dle představ spisovatelových, či lépe řečeno koncepční album od progových veteránů. Ale ať už se původní myšlenka vzala kdekoliv, podstatné je, že se vzala. Vřele doporučuji všem, kdo mají v oblibě kapely typu SHADOW GALLERY nebo SPOCK´S BEARD.
8,5 / 10
DC Cooper
- zpěv
Gary Wehrkamp
- kytara, klávesy
Kurt Barabas
- basa
Nick D'Virgilio
- bicí
1. Room 316
2. Friends Forever
3. Coming of Age
4. Incident at Haldemans Lake (Blades of Denial, Nex Per Res, Breath of Life)
5. Reflections Part I
6. I Promise You
7. Consummation Opus
8. Truth and Tragedy
9. Shattered Dreams
10. Viper
11. Betrayed by Love
12. Turning Point
13. Revelation
Voice in the Light (2007)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Progrock Records
Stopáž: 78:54
Produkce: Gary Wehrkamp
Studio: New Horizon Studio
boha moja ne
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.