Na začátku úplně všeho byla tma. Na začátku thrash metalu byla METALLICA. No a na začátku METALLICY bylo „Kill ´Em All“. Je třeba nějakého složitějšího úvodu? Myslím, že rozhodně ne. Tohle konstatování je totiž stejně tak prosté a maximálně výstižné, jako bylo prosté a maximálně výstižné tohle album. Zabít je všechny, pacholky.

„Ta představa velkýho perlíku v kaluži krve může znít dost primitivně, ale vypadá to velice úhledně, věřte mi." (Lars Ulrich)

Když na konci roku 1981 bubeník dánského původu Lars Ulrich a kytarista James Hetfield zakládali v Los Angeles skupinu METALLICA (název údajně šlohli jakémusi rockovému magazínu), určitě netušili, že podnikají vlastně stejně historicky důležitý krok, jakým byl třeba vznik PINK FLOYD. Ale kdo by to v osmnácti s nekonečnou zásobou piv v ruce řešil, že? Na místě druhého kytaristy kapely se zanedlouho zabydlel jistý Dave Mustaine a když pak tahle trojice hledala čtvrtého do party, neváhala se za zjevně zkušenějším baskytaristou Cliffem Burtonem (ex - TRAUMA) přestěhovat až do San Francisca. Že chtějí prorazit tím, že budou hrát tvrdě, rychle a zatraceně ostře, to hoši věděli od samotného počátku a tomu také přizpůsobili prakticky všechno kolem. V krátkém čase nahráli demo „No Life Till´ Leather“ (které samozřejmě obsahovalo v podstatě identické skladby jako pozdější debut), údajně kvůli chlastu vypoklonkovali Mustaina a na jeho místo téměř okamžitě dosadili Kirka Hammeta z jistých EXODUS, kteří METALLICE mimochodem předskakovali v ten listopadový večer roku 1982, kdy vznikla legendární živá nahrávka „Metal Up Your Ass“, která měla později pojmenovat celé debutové album.

To nejen pod taktovkou slavného Jona Zazuly spatřilo světlo světa 27. května 1983 a navzdory původním předpokladům se nakonec podle Burtonova návrhu jmenovalo „Kill ´Em All“, nejspíš v reakci na odmítavé postoje nahrávací společnosti k původně plánovanému názvu. Důležitější než titulek však bylo deset jeho skladeb (na reedici z roku 1989 byly navíc přidány dva covery: „Am I Evil?“ od DIAMOND HEAD a „Blitzkrieg“ od stejnojmenné kapely), které přinášely syrový a dřevní thrash metal v tom nejpůvodnějším provedení, jaký tehdy neměl obdoby (když ostatní zásadní thrashové veličiny – tedy krom SLAYER – vydaly svá debutní alba až později). To jest s vytříbeným heavy metalovým feelingem, vyčuhujícím prakticky odevšad (šťavnatá sólíčka nevyjímaje), ovšem naroubovaným na agresivní punkové cítění. Všechno bylo o notný kus rychlejší, než bylo zvykem, všechno bylo daleko hutnější, a stejně tak hrubě nevyzpívaný Hetfieldův vokál, ze všeho nejvíc podobný skřekům puberťákova hrdla, působil jako pěst na oko melodickému metalovému vokálu. Ale jedno bylo nezpochybnitelné – těch deset skladeb mělo evidentní kouzlo nečekaného a spolu s ním navozovalo i silně vzrušující atmosféru zrodu něčeho nového.

„The Horsemen Are Drawing Nearer
On Leather Steeds They Ride
They´ve Come To Take Your Life
On Through The Dead Of Night
With The Four Horsemen Ride
Or Choose Your Fate And Die.“ 

Dnešní proces vypočítání všech těch okamžiků, ve kterých nás tehdy METALLICA dostala (a kterých je vskutku album plné od samotného počátku až po ten nejzazší konec), by sice mohlo být poznamenáno uplynulým čtvrtstoletím, nicméně ve skutečnosti tomu tak není ani omylem. Vždyť kdo z nás by zapomněl na žahavý riff úvodní vyřvávačky „Hit The Lights“, kdo z nás by si nevybavil mrazivou jízdu čtyř jezdců Apokalypsy „The Four Horsemen“ (kterou si jako jedinou pod názvem „Mechanix“ odnesl Dave Mustaine do MEGADETH) a kdo z nás by se neusmál při vzpomínce na nesrozumitelné Hetfieldovo drmolení textu v další extra riffové šupě „Motorbreath“? Kdo z nás nepocítil skutečnou touhu spálit si prsty v rytmu „Jump In The Fire“, koho nikdy nezabolely zuby při legendární Burtonově instrumentálce „(Anesthesia) Pulling Teeth“ a kdo si alespoň jednou zběsile nezatřepal hlavou při symbolu všech thrash metalových výplachů „Whiplash“? Nikdo, myslím, že nikdo. Všem nám tyhle skladby utkvěly stejně jako neuvěřitelně realisticky škrtivé „Phantom Lord“ a „No Remorse“, nesmrtelná „Seek And Destroy“ s vyhrávkou z kategorie na věčné časy a nikdy jinak, a poslední, stejně nesmrtelná „Metal Militia“ v závěru velkého finále. A není to nakonec nesmrtelné úplně celé? Myslím, že nejspíš ano.

Tak tedy stála čtveřice METALLICA u kolébky thrash metalu přesně jako oni pověstní čtyři jezdci na koních, a byly to především její ruce, kdo jí rozhoupaly do prvních zhoupnutí. A i když samozřejmě nemůžeme tvrdit, že nikdo jiný se o tuhle kolébku taky nepostaral, přece jenom na ní dnes ve změti všech těch chmatanců a šmouh jako v betonu slávy přesně rozeznáme ty čtyři nejdůležitější otisky ze všech. Jamesův, Kirkův, Cliffův a Larsův.